Čím více zákonů, tím méně práva

Zákonů, vyhlášek a norem je tolik, že už se v nich nevyzná vůbec nikdo. V platnosti zůstávají dokonce i některé přijaté od roku 1918. Je nutné právní řád skutečně zjednodušit a vyčistit jako Héraklés Augiášův chlév.

Kdysi stačilo desatero, dnes nikdo neví, kolik vlastně platných právních norem existuje. Čísla se liší, ale obvykle se uvádí někde mezi deseti až patnácti tisíci, od roku 1918 údajně až třiceti tisíci právních předpisů. Kolik je to asi celkem paragrafů, které bychom měli všechny znát? Možná několik set tisíc.

Jak se pak má občan držet zákona, když z původně celkem přehledného kodexu vznikl matoucí fascikl, plný novelizací, leckdy tak nejasných, že mohou jít i proti sobě? Inflace přijatých zákonů způsobila stejnou degradaci úcty před zákonem, jakou způsobí inflace ekonomická s hodnotou peněz. V obojím případě hodnota klesne na úroveň cáru papíru.

Přitom právo, respektive zákony, kdysi vzešly z potřeby uspořádání vztahů ve společnosti tak, aby stanovovaly jasně a srozumitelně pravidla. Namísto toho dnes máme změť, v níž už se nevyznají ani samotní zákonodárci. I když zákony schvalují, kvůli rychlosti, se kterou se tak činí, nemají čas se jimi podrobně zabývat. A tak bují právní plevel a to nejen ze strany státu, Evropské unie, ale mnohde i ze strany samospráv.

Jako drobná pikantní perlička, ilustrující výše uvedené, se momentálně jeví například nová kladenská vyhláška, zakazující plošně občanům posedávat na zídkách, či si uspořádat piknik v parku. Důvodem pro její přijetí jsou prý problematičtí občané, jejichž chování se neslučuje s veřejným pořádkem. Vyhláška byla přijatá přesto, že již několik let existují vyhlášky jiné a zcela dostačující. Například ta o požívání alkoholu na veřejnosti. Ale zdá se, že se na platné předpisy zapomnělo a přebíjejí se novými dál. Asi pro jistější jistotu.

Chtít ovšem po občanovi, aby znal a dodržoval zákony, které neznají nebo si nepamatují ani samotní jejich tvůrci, je nonsens. Dá se tak říci, že co občan, to vzhledem k přemíře paragrafů narušitel zákona. Co tím ale stát vlastně říká? Že v občana a de facto svého zaměstnavatele nemá sebemenší důvěru. Ale po občanovi ji chce. A tak do budoucna zákonodárcům nezbude než tuto důvěru začít opět budovat. Pro začátek kromě jiného i prací na zjednodušení právního řádu.