Uhde polemizuje s Klausem: Dohodu o Ukrajině, ale jakou?

POLEMIKA

Uhde polemizuje s Klausem: Dohodu o Ukrajině, ale jakou?
Francouzský kolega poslanec mě roku 1997 pokáral: Což nevím, že se změnilo? My Češi si tudíž nesmíme představovat, že se o příští politické skladbě Evropy bude rozhodovat bez Ruska. Můžeme se však spolehnout, že až se vše s Moskvou dojedná, budeme přímo informováni. Odpověděl jsem, že je to pokrok, protože v roce 1938 na nás kolega Daladier pamatoval pouhým telefonickým vzkazem, píše Milan Uhde. Foto: Jan Zatorsky
2
Týdeník

      Milan Uhde

POLEMIKA: Ve svém článku Absence vážné diskuse (Týdeník Echo č. 20/2022) klade Václav Klaus řadu otázek. Plynou ze skutečnosti, že vážnou rozpravu o válce na Ukrajině blokují někteří naši političtí aktivisté: své politické protivníky lživě obviňují, že mlží nebo nemají jasno.

Legitimní diskuse začíná podle exprezidenta otázkou, co vedlo Rusko k napadení Ukrajiny a jaké následky to vyvolá. Není česká neochota k diskusi zaviněná špatným svědomím, nestrávenou minulostí, úhybem od hledání pravdy, lacinými klišé jejích přesvědčených majitelů? Nevyřizujeme si účty za rok 1968, které jsme si s Rusy za tehdejší neproběhnuvší války slovně nevyrovnali, a doháníme to nyní, kdy už se to může? Nemají někteří osmašedesátníci pocit, že si mohou vzít zpátky sametovou revoluci, kterou jim ukradli?

Nepočítám se k nim. Byl jsem pod vlivem zkušenějších přátel, Josefa Škvoreckého a Jana Zábrany, od začátku československého pokusu o reformu režimu přesvědčen o tom, že dopadne špatně. Václav Klaus mě za to před časem označil za přemoudřelého. Osmašedesátnický experiment mám za ukončený a nezdá se mi, že se jeho účastníci domáhají uznání nad ukrajinským tématem.

Vzpomínám si, jak nám Jiří Hájek, ministr zahraničí z roku 1968, líčil setkání s Henrym Kissingerem tuším v Karlových Varech někdy zjara onoho osudného roku. Nixonův příští významný spolupracovník pozdějšímu mluvčímu Charty 77 vysvětlil, že od Spojených států nemohou reformátoři očekávat žádnou podporu. Přísluší do sovětského mocenského tábora a musí si rozsah a zejména meze svého obrodného programu domluvit se sovětským politbyrem.

Osmašedesátníci si spíše počínali v duchu údajného Dubčekova výroku: „A predsa budem Jánošíkom.“ Navyklou ruskou reakci lze vystihnout s pomocí zkusmé odpovědi na Klausovu sugestivní otázku, co vedlo Rusko k napadení Ukrajiny: okupaci způsobilo to, že se českoslovenští reformátoři neřídili sovětským nesouhlasem. V roce 2022 přepadli Rusové Ukrajinu, jelikož se NATO rozšířilo na východ až k samým ruským hranicím, negativní vývoj vyvrcholil ruskými obavami z přijetí Ukrajiny do zmíněného svazku a západní spojenci jich dlouhodobě nedbali. Putinův požadavek vrátit situaci v Evropě ke stavu z roku 1997 je další důsledek západní bezohlednosti.

V témže roce – připomíná Klaus – řekl G. F. Kennan, jeden z hlavních tvůrců americké poválečné politiky, že rozšíření NATO na východ je „osudová chyba“. V západní Evropě se prý o tomto jeho výroku intenzivně diskutuje. U nás ne. Václav Klaus si jej však klade jako otázku, protože tak musí učinit. Pamatuje si, jak coby předseda vlády lobboval ve Spojených státech za naše přijetí do NATO, a tamní špičkoví představitelé byli v té věci nejistí a nejednotní. Republikánský předseda zahraničního výboru Senátu o naše přijetí nestál. Mluvil o jiných prioritách. Mělo by nás to podle Václava Klause zajímat. Měli bychom si hledět národních zájmů.

Exprezident je zřejmě spatřuje především v našem zabezpečení. Je to legitimní. Ptám se věcně, zda jsme tedy o přijetí do obranné vojenské organizace raději neměli usilovat a zda nám spojenci neměli přijetí odepřít. Věděli jsme přece všichni, že s tím Rusové mají – zdrženlivě řečeno – obrovské obtíže. Někdejší evropská bezpečnostní architektura, která se vyznačovala praktickou účinností, se po zániku Varšavské smlouvy zhroutila a nenahradila ji společná dohoda, a to ke všestranné škodě, jak se nyní ukázalo.

Vybavuju si příznačný detail z návštěvy delegace naší Poslanecké sněmovny v roce 1997 ve Francii. Poslanec, jehož jméno jsem si možná nepřesně zapsal jako de Mikulski, se mě zeptal, proč máme z Ruska strach. Když se dozvěděl, že jsem byl „ve velké zemi“ naposledy v roce 1962, pochlubil se, že tam jako prezidentův poradce jezdí každých čtrnáct dní. Ať si tam taky zajedu, budu se divit. Odpověděl jsem „po osmašedesátnicku“, že údiv jsem už zažil: Rusko si v roce 1968 zajelo k nám.

Francouzský kolega mě pokáral: Což nevím, že se změnilo? My Češi si tudíž nesmíme představovat, že se o příští politické skladbě Evropy bude rozhodovat bez Ruska. Můžeme se však spolehnout, že až se vše s Moskvou dojedná, budeme přímo informováni. Odpověděl jsem, že je to pokrok, protože v roce 1938 na nás kolega Daladier pamatoval pouhým telefonickým vzkazem. Pokračování zabránil velvyslanec Petr Lom (ODS) hbitým přípitkem na odvěké přátelství francouzského a českého lidu.

Francouzský poslanec měl nepochybně pravdu, když zdůraznil potřebu dohody, která nevynechá Rusko. Z jeho výkladu však jednoznačně vyplývalo, že půjde o dohodu tradičních mocností. Menší a malé národy ji budou muset respektovat. Dálo se tak v Jaltě a v Postupimi, jejichž důsledkem, ať už explicitně pojmenovaným, nebo pouze faktickým, bylo rozdělení Evropy a umístění Poláků, Čechoslováků, Maďarů, Rumunů, Bulharů a Albánců včetně německé východní zóny do sovětské sféry. Vzorem, po právní stránce nikdy neodvolaným, tak zůstala mnichovská dohoda.

Vracím se ke Klausově ústřední otázce: byla snaha o plné začlenění do západních ekonomických a obranných struktur pochybným snem Václava Havla, který se svými spolupracovníky přikročil k jeho realizaci brzy poté, co opustil návrh zrušit kromě Varšavské smlouvy i NATO? Přehlédl zjevný fakt, že aktivní účast menších a malých států může nastolit napětí a každou dohodu ztížit nebo znemožnit?

Vydali se západní spojenci zhoubnou cestou, když přihlédli k emancipaci někdejších sovětských satelitů, podepřeli obnovu samostatného Estonska, Lotyšska a Litvy a přijali je do NATO, aniž se dočkali ruského souhlasu nebo aspoň ruské tolerance? Jednali tak navzdory údajnému slibu, že se NATO nerozšíří? Ukrajině navíc nedali jasně najevo, že její přijetí nemá tato organizace v plánu. To byla podle mě značná chyba, nemluvě o ukrajinských přehmatech typu jazykového zákona a podobných reziduích nacionalismu. Jenže to všechno v žádném případě neospravedlňuje válku.

Základní problém spatřuju na rozdíl od Václava Klause v tom, že Rusko zastávalo a zastává starou představu o dohodě naplněné mocensky. Měl Západ sdílet letitý ruský postoj, který vychází z trvalého pocitu ohrožení, a sousedy chce proto změnit v součásti sanitního kordonu, a tím omezit jejich svobodu volby vlastního osudu? Nereprezentoval poslanec de Mikulski vytrvalé vyznavače takové dohody, kterou mocnosti uzavřou bez ohledu na státy, jež jsou z mocenského hlediska menšího, ba zanedbatelného významu?

Stoupenci takové dohody – devětadevadesátiletý zkušený stratég mírové stability světa Henry Kissinger se ze Světového ekonomického fóra v Davosu už ozval s doporučením, aby se Ukrajinci vzdali části svého území – kalkulují dokonce s možností, že ji uzavřou i v ukrajinském válečném konfliktu. Mohou ji Ukrajinci přijmout? Mohou se na dohodu takového druhu spolehnout ostatní státy, považované za pouhý její objekt, a ztotožnit s ní své zájmy? Nemá smysl usilovat naopak o mezinárodní bezpečnostní smlouvu, na níž se budou ti, jichž se týká, podílet jako rovnoprávní partneři, a nerezignovat na to ani pod strašlivým břemenem válečného utrpení Ukrajinců, kteří ve znamení tohoto úsilí krvácejí?

To je závažná otázka, na kterou – navzdory vědomí veškerých komplikací s ní spjatých – odpovídám kladně.

Původní text Václava Klause si můžete přečíst zde: