Co smí říkat prezident? (v Německu)
Víkend byl prezidentský nejen u nás, ale i v Německu. Spolkový prezident Joachim Gauck se v televizním rozhovoru otřel o skutečnost, že ve spolkové zemi Durynsko všechno směřuje ke koalici vedené premiérem z postkomunistické strany Levice. Vítězné Levici by to umožnila koalice se sociálními demokraty a Zelenými a od sjednocení Německa před 24 lety by to bylo poprvé, co postkomunisté někde obsadili úřad ministerského předsedy.
Co přesně prezident Gauck řekl? Že „lidé, kteří prožili NDR a jsou v mém věku, se musejí pořádně snažit, aby to skousli,“ a kromě toho zapochyboval, zda už se Levice „dostatečně vzdálila od svých představ z dob, kdy utlačovala lidi“. Upřímně řečeno žádný velký odvaz, od muže, který rád dojímá sebe a skrze sebe své posluchačstvo, poměrně střízlivá slova. A přesto tyto dvě Gauckovy lehce otírací věty vyvolaly nečekané pozdvižení. Že se ozvala potrefená strana, je ještě v rámci očekávatelného, ale že generální sekretářka SPD pro celé Německo Yasmin Fahimiová vyzve k „větší uvolněnosti“ ve vztahu k postkomunistům, je novum. Ještě před pár lety by si centrála dala práci, aby se od takové své zemské organizace distancovala.
Známý evangelický teolog z Lutherova Wittenbergu Friedrich Schorlemmer, na rozdíl od Gaucka před rokem 1989 skutečně disident, a současně muž vždycky stojící daleko víc nalevo, teď prezidenta napomíná, že „o tom všem si mohl popovídat doma se svou partnerkou, ale do rámce jeho prezidentského úřadu se takový názor nevejde.“
K tomu dvě poznámky. Že vůbec mohou zaznít takové výtky, dokazuje, jak bývá časté srovnávání prezidentského úřadu v Německu a u nás od věci. Německá hlava státu se tradičně těší menšímu manévrovacímu prostoru, o skutečných kompetencích nemluvě. Přesto jí není zapovězeno zdůrazňovat některé hlubší hodnoty, a ve výběru svých státotonosných hodnot má volnost. Poslední tři Gauckovi předchůdci byli vcelku nevýrazní, před nimi však vládl Roman Herzog, který se v roce 1997 nebál vzbudit rozruch proslovem, v němž po německé společnosti požadoval, aby sebou „škubla“ a rozloučila se s některými sociálními jistotami („Ruck-Rede“ platí pro levici dodnes za výstřel z neoliberální Aurory.)
Prezident Gauck se zase specializuje na obranu základů demokracie a je mu vlastní jakýsi osobní až aktivně projevovaný odpor vůči těm, kdo základy liberálního řádu neuznávají. Letos v květnu při návštěvě České republiky například vynechal původně plánovanou zastávku v Ústeckém kraji, podle kuloárních zpráv i proto, aby si nemusel podat ruku s komunistickým hejtmanem Oldřichem Bubeníčkem. Ani ve svojí zemi nemá Gauck nástroje, jimiž by tamní koalici překazil, je to "jen" způsob, jak dát najevo svou nevoli. Pokud dokáže i tak vyprovokovat vlnu nesouhlasu, měli by si Němci pomalu dělat starost o svobodu projevu a svobodu myslet nahlas.
Za druhé se na duryňské zápletce jasně ukazuje, že rozhodnutí nechat komunisty dál působit nebylo před 25 lety jednorázovým aktem velkorysosti vítězů, po němž už nic nenásleduje. Naopak, existence silné postkomunistické strany časem vede k tomu, že v jiných partajích vyvolává koaliční chutě. Aby se strany demokratické levice v Durynsku při tom necítily hloupě, nastávající koaliční partner (v tomto případě Zelení) je přinutí k nějaké scholastické úkloně, jako že například uznává, že NDR byla státem bezpráví. Pak se ovšem ukáže, že designovaný zemský předseda vlády dovnitř svojí strany pouští stanoviska, že se NDR oním státem bezpráví teprve časem stala, předsedkyně strany vnitrostranickými kanály členům vzkazuje, že tím „státem bezpráví“ v návrhu koaliční smlouvy pro Durynsko se nemyslela celá NDR a že formulace byla přijata, jen aby „byla umožněna sociálně-politická změna“.
Není to pěkný důkaz, že vynucovat si od nástupnických stran po komunistech jakési formální koncese ohledně pohledu na vlastní minulost je opičárna, která má hlavně zastřít vlastní třas po moci?
