Panama Papers a ‚informační demokracie‘

Nemálo bohatých lidí má v těchto dnech neklidnější spaní, budí je z něj šustění jakýchsi papírů z Panamy. Údajně to je „leak století“. Island kvůli odhalení, které přinesl o premiérovi Gunnlaugssonovi už směřuje k předčasným volbám. Zveřejnění tzv. Panama Papers je možné vnímat jako vítězství „informační demokracie“. Co mělo být skryto, je vystaveno na světlo. Navíc – na rozdíl třeba od Wikileaks nebo dokumentů, které vynesl na světlo Edward Snowden, se v tomhle případě asi nedá mluvit o tom, že by ten „whistleblowing“ někoho ohrožoval na životě. Usvědčují bohaté a mocné, což v globálním měřítku jistě nejsou ty nejpopulárnější skupiny a ty nejbezbrannější jistě taky ne. Usvědčují je ale z různých věcí, což je asi dobré připomínat (děje se to). Někdo chtěl využít veškerých legálních prostředků k tomu, aby platil co nejnižší daně. A jiný do Panamy „odkláněl“ peníze z korupce nebo jiného zločinu. Firma Mossack Fonseca, do jejíchž útrob teď svět nahlíží, je ve sféře zakládání a správy offshoreových firem čtvrtá největší. Znamená to, že existují ještě tři větší, které mají zase svoje klienty, o nichž se toho teď třeba moc neví.

Mluví se o tom, že díky Panama Papers je zdokumentováno přinejmenším pokrytectví části západních elit. Jistě je to pravda, jistě je taky lepší, když politici plus mínus dělají, co sami kážou. Zároveň ale – existují na světě o dost horší věci než je pokrytectví. Ty nejhorší figury dvacátého století byly všechno možné, ale pokrytci vlastně moc ne (ale to jenom tak na okraj). Může být docela dobře pravda, že zveřejnění Panama Papers vytvoří tlak na státy, které těží ze svého statusu „daňového ráje“, elity se začnou chovat zodpovědněji (nebo si budou dávat lepší pozor).

Dovoluji si ale odhadnout, že dopad papírů z Panamy bude jaksi asymetrický. Vážnější pro viníky či „sprosté podezřelé“ z demokratického světa, kde se u politiků a vůbec významných osobností předpokládá nějaká míry loajality vůči společnosti a jsou taky v nějaké míře vynutitelné. Ti největší „machři“, na něž uniknuvší dokumenty poukázaly, lidé jako Vladimir Putin, Bašar Asad, saúdský král, Si Ťin-Pching a další, ale mohou být klidnější, aby na nich někdo něco vynucoval, musela by v jejich zemích existovat tomu odpovídající míra svobody.

Zveřejňování utajovaného se často chápe jako rozšiřování demokracie a její posilování. V něčem je to ale spíš nová redistribuce moci. Není to přece tak, že lid (ať už je to kdokoli) díky Panama Papers ví. Ví to, co mu je zprostředkováno. Nikdo se po práci nebude prohrabávat terabyty informací, jejichž významu stejně nerozumí. Někdo to musí udělat za něj, nějaký prostředník, médium. Je to docela zvláštní, v době, pro niž je příznačná rostoucí nedůvěra a averze vůči médiím, zároveň roste jejich moc, kontrolovatelná přitom méně než v případě politických elit.

Únik dokumentů firmy Mossack Fonseca prý způsobil důsledně anonymní zdroj, který už „nechtěl dál krýt ty zločiny“. Tohle vysvětlení je možné buď přijmout, nebo nepřijmout, ověřit ho moc nejde. Ta objevující se informační moc vyžaduje slepou důvěru ve vlastní dobrou vůli. V případě Panama Papers asi oprávněnou, budou ale i další a veřejnost, v jejímž zájmu se podobné věci odehrávají, nemá (a asi ani nemůže mít) nástroj, který by jí ukázal,kdo za důvěru stojí. Její moc jako by byla posilována, a přitom se smršťovala. Možná má před sebou časy, kdy leckam dopadne světlo, zároveň ale nejenom ta místa zahalí těžko proniknutelná mlha.