Norská výchova, kulturní střety a ruská propaganda

Česká televize v úterý večer odvysílala dokument z cyklu Český žurnál na téma, kterým před časem žil nejen český internet. Norská sociálka Barnevernet se stala synonymem pro „úřad, který krade děti“ napříč Evropou. Dokument dvou autorek, spolužaček z FAMU, v Norsku narozené Margaret Hruza a české režisérky Ivany Pauerové Milošević, jde jinou cestou.

Není to burcující dokument jako z dílny ruských státních televizí; tam Norové kradou slovanské děti pro zvýšení porodnosti, aby je pak předávali homosexuálům. Dokument Děti státu naopak plyne poklidně jako malá říčka, dává slovo zastáncům i odpůrcům norského systému. Uvádí na pravou míru bludy: nejvíc postižené odebíráním dětí jsou komunity přistěhovalců z Afriky, hlavně ze Somálska nebo Nigérie. Výsledek je ale děsivější než ruské konspirace: nabízí pohled na zglajchšaltovanou společnost, která přijala roli státu jako dobrotivého tatíčka.

Kancelář psycholožky, která pomáhá rodinám v obtížích s Barnevernetem. Často menšinám, pro ty je tu konzultantka Cassandra. Půvabná migrantka z Malajsie vysvětluje, že v jejich kultuře je společné spaní nebo krmení z ruky projevem lásky, ale v Norsku vás mohou nařknout, že tak omezujete samostatnost dítěte. „Viděla jsem odebrání dítěte z tohoto důvodu,“ říká Cassandra a rozpačitě se směje. Nejmrazivějším okamžikem je ale setkání s psycholožkou Killénovou, jejíž knížka o výchově z roku 1991 je jakousi výchovnou biblí. Killénová vysvětluje, že dítě může své rodiče milovat a cítit jejich lásku, ale „musí pochopit“, že se o něj nedovedou dobře starat.

V dokumentu vystupují i dvě norské rodiny. V případě kamarádky režisérky Margarety Hruza to dopadlo dobře – udal ji psycholog, kterého navštívila kvůli depresi, po jedenácté návštěvě se ale místní Barnevernet usnesl, že je schopná děti vychovávat. Žena přesto vystupuje v anonymitě a vypráví, jak ji vyšetřování stigmatizovalo před okolím. Horší je případ Charlotty, ženy, kterou udala její nevlastní matka. Dvě starší děti jí proto byly akutně odebrány, aby se po pár měsících vrátily domů, když se zásah sociálky ukázal jako neodůvodněný. Ale třetí dítě, které se narodilo v průběhu vyšetřování a bylo odebráno čtrnáct hodin po porodu, se už nevrátilo. Zvyklo si na pěstouny. Charlotta žije s manželem, dvěma staršími dětmi a dalším dítětem v hezkém domě. Chybějící dítě na rodinné fotky přidávají pomocí Photoshopu.

V absolutních číslech Barnevernet odebírá nejvíc dětí Norům. To dává smysl. Zvláštní je ale systém, jak to celé funguje. Ročně přichází šedesát tisíc udání, že někdo možná špatně vychovává děti. Většinou od Norů na Nory. Pokud žijete ve čtvrti asijských, afrických nebo polských imigrantů, riziko, že vás někdo nahlásí, se snižuje. Nejde jen o to, že plácnutí na zadek nebo odlišné projevy lásky se v jiných kulturách tolerují; člověka z Asie, Afriky nebo z Polska nenapadne, že by měl své podezření, že jste „divní“, někam hlásit, pokud mu vaše podivínství nezasahuje do života. Jak vychováváte své děti, mu bude jedno, jsou koneckonců vaše. Češi tu smýšlejí podobně jako většina světa; je nepředstavitelné, že by se u nás vyrojilo sto dvacet tisíc udavačů ročně.

Norové ale svému státu věří. A zároveň věří, že mají povinnost mu své pochyby nahlásit. Pro člověka odjinud je to nepochopitelné. Multikulturalismus znovu naráží na svoje limity, protože způsob, jakým Norové uvažují o státu, je krajně nepřirozený, zformovaný na základě kulturních specifik a historického vývoje, a přistěhovalec do něj jen tak nepronikne. A když pronikne, je často už pozdě. V české realitě je zvláštní, že se největší obhájci norské sociálky rekrutují z řad lidí nakloněných multikulturní společnosti; pokud jde o Romy, imigranty, islámský svět. Ale byli to právě muslimové ze Somálska, kteří proti Barnevernetu začali v Norsku protestovat.

Čeští obhájci Barnevernetu často tvrdí, že si máme uklidit před svým prahem. To je pravda, systém, který posílá mimina do ústavů, si zaslouží kritizovat od rána do večera. Ale státní aparát, který nevěří ve svobodu jednotlivce a neustále mu stojí za zády, aby kontroloval i to, jak vlastním dětem mění pleny, se jako červená niť vine napříč všemi totalitami. Někde je pečlivý, jinde liknavější. Zpravidla podle naturelu toho či onoho národa. Češi jsou lajdáci, Němci jsou puntičkáři. Ale je přirozené mít z něj větší strach než z deprivantů, které nutně vytváří česká ústavní výchova. (Hanba jí.) Jinak je zajímavé, že stejný přístup neaplikují na polskou, maďarskou nebo jinou společnost, která jim neimponuje tak, jak jim imponuje skandinávský etatismus.

Pak je tu ještě ruská propaganda; ne že by neexistovala. Až příliš často je ruskou propagandou vše, s čím skupina liberálních intelektuálů nesouhlasí. Putinovo Rusko se chytí čehokoliv, co vrhne na Západ stín hlubokého mravního úpadku. Ne že by mnohdy neměli pravdu, nebo se alespoň nedotýkali reálných problémů. Jen to zabalí do lží a dezinformací. Jako v případě Norska. Pak přijdou liberální intelektuálové a řeknou, že problém neexistuje, protože Rusko. Je to intelektuálně nepoctivé a nebezpečné k tomu. Je to jako se vším: tak dlouho se nadužívalo některých pojmů (rasismus, sexismus), až ztratily svůj obsah a společnost je přestala brát vážně.