Právo a rovnost? Právo a nerovnost!

Úvodem chci poděkovat organizátorům za již čtvrtou možnost vystoupit jako neprávník na tomto Právnickém salonu nabitém právní elitou tohoto státu. Děláte mi to čím dál složitější, protože téma toho letošního salonu je skutečně nelehké. Předem signalizuji, že mé vystoupení bude překvapivě chválou rovnosti a nikoli nerovnosti, jak by se dalo očekávat.

Abych nebyl pochopen zle, tak hned v úvodu zdůrazňuji, že respektuji Ženevskou konvenci o uprchlících, až do flagrantního porušení evropské smlouvy Dublin II ze strany německé administrativy jsem respektoval evropské migrační a azylové právo, jako přesvědčený ekonomický liberál jsem příznivcem ekonomické migrace ve smyslu „chceš u nás pracovat a práci máš, tak vítej“ a určitě nejsem proti svobodě vyznání.

Zopakuji teď pro pořádek základní principy našeho českého nebo chcete-li kontinentálního pojetí práva, aniž bych se chtěl dopouštět hodnotících soudů, jak dalece se nám daří tyto principy v praxi uplatňovat, nebo případně polemizoval se třetí, čtvrtou, pátou a dalšími generacemi nesmyslných lidských práv, kterými náš právní řád dnes zaplevelujeme.

Rovnost v právním smyslu vychází z principu svobody a rovnosti každého člověka v důstojnosti a právech jako nejvýznamnějších hodnot a rovnosti stran před zákonem. Princip rovnosti je ukotven v Listině základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky. Důležitým vyjádřením požadavku rovnosti je princip rovnosti stran v řízení před orgány veřejné moci.

Princip rovnosti práv neboli rovnost před zákonem se jako právní pojem vyskytuje v mnoha formách. V tomto případě se rovností rozumí aplikace stejných možností, práv a povinností na všechny a rovnost člověka a státu před zákonem takovým způsobem, aby bylo uplatňováno právo bez jakéhokoliv popírání práv a diskriminace a nebylo rozlišováno mezi lidmi skrze jejich ekonomický či společenský status, věk, pohlaví, etnickou příslušnost a další diskriminační měřítka.

Filozofické kořeny ideje lidských práv vycházející z úvah o lidské rovnosti lze hledat a nalézt nejen, ale především v evropské kultuře. Od Chammurapiho zákoníku přes takzvaný Kýrův válec, Magna charta libertatum, Deklaraci nezávislosti USA až po Všeobecnou deklaraci lidských práv. 

Současné pojetí a chápání lidských práv jako nezcizitelných, konkrétních a univerzálních je záležitostí posledních čtyř století. Vyústěním těchto snah v Evropě je aktuální dokument Listina základních práv Evropské unie zahrnující rovnost jako jeden z okruhů základních lidských práv. Jak jsou tato práva kodifikována a zakotvena v jednotlivých článcích?

článek 1 – vymezení obecného principu rovnosti v právech a důstojnosti: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní lidská práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.“;

článek 3 – zaručující základní lidská práva a svobody všem bez rozdílu, tj. bez jakékoli diskriminace ve smyslu spravedlnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace;

článek 21 – volební právo garantující rovné podmínky přístupu k voleným a veřejným funkcím, tj. že „volební právo je všeobecné a rovné“ a „občané mají za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným“;

článek 24 – základní antidiskriminační ustanovení českého ústavního pořádku týkající se práv národnostních a etnických menšin;

článek 32 – rovné postavení a stejná práva manželských i mimomanželských dětí;

článek 37 – princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu rovných příležitostí: „Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.“

Ano, naše právo je založeno na rovnosti. Platí, že rovnost není stejnost, ale je tím myšlena rovnost před zákonem!

Pojďme se teď podívat na „odvrácenou stranu měsíce“, na narůstající podíl duálního, paralelního práva, které se v EU postupně plíživě etabluje, a na rizika tohoto stavu. Existuje „stále více a více ,oddělených komunit‘, které hnízdí uvnitř národů na celém Západě“, napsal nedávno americký historik Andrew Michta. „Vznik těchto enkláv, posilovaný elitami prosazovanou politikou multikulturalismu a politikou potlačování západní kultury, vede k rozpolcení západní společnosti.“

Pouze dvacet minut odděluje Marais, elegantní čtvrť Paříže, kde sídlí kanceláře časopisu Charlie Hebdo, a Gennevilliers od předměstí, kde sídlí deset tisíc muslimů, kde se narodili a byli vychováváni bratři Kouachiové, kteří zastřelili karikaturisty Charlieho Hebda. V Birminghamu leží předměstí Sparkbrook, které vyprodukovalo desetinu anglických džihádistů. Všechna největší města Evropy mají oddělené enklávy, kde se nyní rozšiřuje islámský apartheid a platí tam právo šaría.

Tady burky a vousy něco znamenají. Oblékání vždy symbolizovalo loajalitu vůči životnímu stylu a civilizaci. Když Mustafa Kemal Atatürk zrušil kalifát v Turecku, věděl, co dělá. Zakázal vousy pro muže a závoje pro ženy. Šíření islámských symbolů v ghettech Evropy nyní poukazuje na oddělení těchto předměstí od zbytku země.

„Multikulturalismus“ podle bývalého arcibiskupa z Canterbury, lorda Careyho z Cliftonu, „vedl k vraždám ze cti, ženské obřízce a zavedení práva šaría v některých lokalitách ve Velké Británii“. V rámci evropského multikulturalismu muslimské ženy ztratily mnoho práv, která měly mít v Evropě. Čelí „zločinům zneuctění“ za to, že se odmítly zahalovat, za to, že se oblékají v západních oděvech, za to, že se setkávají s křesťanskými přáteli, pro konverzi k jiné víře, pro snahu o rozvod, pro odpor k tomu, že jsou doma bité, a proto, že jsou příliš „nezávislé“.

V rámci multikulturalismu dochází k časté polygamii, spolu s mrzačením ženských pohlavních orgánů (500 000 případů v celé Evropě). Multikulturalismus je ve skutečnosti založen na legalizaci paralelní společnosti založené na právu šaría, které stojí na odmítání západních hodnot, především rovnosti a svobody.

Kromě toho strach z „porušování práv“ islámských menšin vede k úmyslné slepotě. To se stalo v Rotherhamu, městě v severní Anglii, kde žije 117 000 lidí, kde bylo umožněno pokračovat v masovém znásilňování nejméně 1400 nezletilých dívek ze strany „znásilňujících gangů pákistánského původu“ po mnoho let.

V rámci multikulturalismu rovněž roste dramaticky antisemitismus, zejména ve Francii. Francouzský týdeník L‘Express věnoval celý článek otázce „nové nemoci francouzských Židů“.

Evropské elity zavírají oči, zatímco muslimští radikálové porušují práva svých vlastních lidí. Mnoho islamistů nadále klepe na dveře Evropy se stále větším odhodláním. Multikulturalismus zabíjí a destabilizuje Evropu tak, jak to dělal pouze nacismus a komunismus.

Pojďme se podívat do Španělska. Z hlediska demografie zažívají muslimové ve Španělsku ohromující nárůst populace. V roce 1990 bylo v zemi 100 000 muslimů. V roce 2010 se toto číslo zvýšilo na 1,5 milionu. V roce 2017 to již byly dva miliony. To je za 27 let nárůst o 1900 procent. Dnes je ve Španělsku 1400 mešit. Podle Stráže španělského náboženského pluralismu se jedná o „21 procent všech náboženských budov všech náboženství přítomných ve Španělsku“.

Madridský deník ABC napsal, že osm set mešit ve Španělsku je mimo kontrolu. Španělský deník La Razon uvedl, že příčinou islamizace Španělska jsou investoři z Perského zálivu, země jako například Katar. Saúdové spustili nový španělský televizní kanál Córdoba TV. Televizní stanici ve Španělsku má i Írán. Jejich snem a cílem jejich úsilí je obnova „ztraceného španělského kalifátu“. Někteří islamisté se o to snaží bombovými útoky, jiní penězi a dawou, islámskou propagandou. Druhý způsob může být ještě efektivnější než ten první.

Září 2015. Tisíce syrských migrantů jdoucí po balkánské cestě směřovaly do Německa. Kancléřka Angela Merkelová, která byla v telefonickém kontaktu s ministrem vnitra Thomasem de Maizièrem, mluví o řadě opatření na ochranu hranic, podél kterých byly tajně rozmístěny tisíce policistů, autobusů a vrtulníků. De Maizière požádal o radu policejního prezidenta Dietera Romanna. De Maizière se zeptal: „Můžeme žít s fotografiemi, které budou zveřejněny? Co se stane, když se pět set uprchlíků s dětmi v náručí rozběhne směrem k pohraniční stráži?“ De Maizièrovi bylo řečeno, že vhodná opatření, které bude nezbytné přijmout, by měla zvolit policie přímo na místě. Když de Maizière předal kancléřce Romannovu odpověď, Merkelová svoje původní rozhodnutí změnila. A hranice byly na 180 dnů otevřeny. Porušila vědomě evropskou smlouvu Dublin II, součást unijního sekundárního práva. Odmítla převzít odpovědnost, ovlivněna průzkumy veřejného mínění. Tak se zrodilo slavné moto „Wir schaffen das!“.

Uprchlická politika Angely Merkelové nebyla tedy veledílem humanitární politiky, byla diktována strachem z televizních záběrů šířících se do celého světa. V mnoha klíčových momentech je to právě fotograf, který určuje naše chování: snímek, který nás zahanbí a způsobí, že se krčíme hrůzou. Ano, jsme v době postfaktické nebo postpravdivé. Věcí nejsou takové, jaké skutečně jsou, ale jakými se zdají být.

Newcastle upon Tyne je malé město na severovýchodě Anglie, které bylo v roce 2017 vyhlášeno jako nejlepší město ve Velké Británii pro výchovu dětí. Představte si tedy ten šok, když se 9. srpna opět dostalo na přední stránky novin – v souvislosti s odsouzením osmnácti lidí za sexuální zneužívání dětí. Poroty „shledaly muže vinnými z takřka sto trestných činů, ke kterým mělo dojít mezi lety 2011 a 2014, včetně znásilnění, obchodování s lidmi, kuplířství a distribuce drog“. Z osmnácti odsouzených byla jedna bílá Britka, ostatní byli muži původem z Pákistánu, Bangladéše, Indie, Iráku, Turecka a Íránu, všichni s muslimskými jmény.

Co se to, sakra, děje? Kde se to vzalo? Jak to, že jsme to připustili? Kořeny tohoto chování lze vystopovat v prvcích islámského práva a nauky, které jsou udržovány i v 21. století, přestože vznikly ve století 7. a následujících. Tato pravidla zahrnují polygamii pro muže, povolení mužům kupovat a prodávat ženy jako sexuální otrokyně či konkubíny, rozvodové právo diskriminující ženy, trvání na zahalování žen včetně jejich obličeje, diskriminační dědické právo (muž získává podíl odpovídající podílu dvou žen), které platí stejně i v případě svědectví, vysoká a eskalující praxe vražd ze cti v muslimských společnostech na Západě (v 58 % případů došlo k vraždě proto, že se žena chovala příliš „západně“), extrémní výskyt ženské obřízky v muslimských komunitách na Západě, ohromující míra dětských sňatků (jak je připouští právo šaría) a legislativa, která viní a trestá ženy ze „zločinu“ spočívajícího v tom, že byly znásilněny. Myšlenka, že muž není odpovědný za znásilnění nebo jiný sexuální delikt a že veškerou vinu za takový čin nesou ženy, pomáhá vysvětlit, proč si mohou muslimští muži v Evropě ospravedlnit sexuální zneužívání žen a dívek.

Co je tedy právo šaría, které prosazují muslimské komunity v závislosti na míře penetrace a podílu na populaci? Ano, je to právo založené na nerovnosti. Na nerovnosti pohlaví, náboženství, etnika a společenského statusu. V souladu s právem šaría neexistuje svoboda vyznání, slova, myšlení, uměleckého projevu, tisku. Neexistuje rovnost mezi lidmi – káfir není nikdy roven muslimovi. Káfir má v zásadě tři možnosti: konvertovat, vyplatit se v podobě džizji, dnes jsou takto chápány sociální dávky liberálních evropských demokracií, nebo může být zabit. Neexistuje jednotná ochrana všech lidí. Spravedlnost je jiná pro muslimy, jiná pro ženy a nemuslimy. Neexistují rovná práva pro ženy. Ženy mohou být fyzicky trestány. Nemuslimové nemají právo nosit zbraně. Neexistuje demokracie. Ústava státu je podle šaría člověkem vytvořený dokument nevědomosti, džáhilíje, proto musí být podřízena právu šaría. Židé a křesťané jsou dhimmí – třetiřadí občané. Všechny vlády musí následovat právo šaría. Na rozdíl od výkladového práva šaría není výkladová ani nesmí být měněna. Neexistuje zde zlaté pravidlo chování, tj. čiň ostatním, co chceš, aby činili oni tobě. Stačí? Nebo mám pokračovat?

Islám tedy není jen náboženství. Jde o celou civilizaci s podrobným politickým systémem, náboženstvím a právním řádem – šaríou, obsahujícím právo občanské, rodinné, trestní a jiné. Je kodexem islámské civilizace. Jde tedy v zásadě o politický islám – islamismus, kompletní ideologii, která nikdy nebyla, není a nikdy být nemůže kompatibilní s právem naším a je do našeho práva neintegrovatelná. Pavel Rychetský sice může prohlašovat, že nemůžeme zakázat islám, abychom neporušili právo na náboženskou svobodu. To může mít pravdu. Jsem ale hluboce přesvědčen, že musíme zahájit velmi hlubokou a především odbornou právní diskusi a že musíme nakonec zakázat politický islám a právo šaría v naší zemi a postavit je mimo zákon. Stejně jako náš právní řád ostrakizuje propagaci fašismu, nacismu a komunismu, stejně musí postihovat i islamismus. Je to otázka přežití a uchování naší podoby práva a našich hodnot. K tomu nám dopomáhej Bůh.

Tento text je přednáškou Mirka Topolánka z Právnického salonu z projektu Pražský právnický podzim 2017, který pořádá Stálá konference českého práva.