Jak se propadla Měděná Hora

Ne právě malá část území České republiky a Polska má podobný osud. My jim říkáme Sudety, tedy hraniční oblasti, které byly po staletí součástí českého státu. Pro Poláky to jsou „kraje znovuzískané“ na západě a severu nynějšího Polska, do roku 1945 součást Pruska, respektive Německé říše. Konec války se přes tyto převážně (někde výlučně) Němci obývané krajiny převalil jak parní válec. Výsledkem tohoto drcení byla zásadní proměna etnických, kulturních a sociálních poměrů. To platí jak pro tehdejší Československo, tak pro nově vznikající a na západ posunuté Polsko, kde osidlování Západu mělo neméně dramatický ráz.

Jsou to děje, o kterých toho přitom mnoho navzájem nevíme. Jsou v něčem stejné, v jiném rozdílné. Tak to chodí.

V českém překladu před pár týdny vyšla reportážní esej (nebo esejistická reportáž) Miedzianka. Příběh zániku. Její autor, polský novinář Filip Springer (ročník 1982) v ní důkladně a čtivě popsal proměnu jednoho takového místa v polských „Sudetech“, což je mimochodem termín, který je v polštině striktně geografický, nikoli ideologický jako u nás. Polské Sudety, to je pás hraničních hor od Lužických hor přes Krkonoše po Jeseníky. A v těchto polských Sudetech, na druhé straně Krkonoš, nedaleko od Jelení Hory (kdysi Hirschbergu, dnes Jelenia Góra), leží Miedzianka, kdysi Kupferberg, tedy Měděná Hora nebo třeba Měděnec.

Minulý čas je nutný, neboť z kdysi kvetoucího městečka, jednoho z prý nejhezčích v Dolním Slezsku, nezůstalo nic, jen ta hora, na níž se město s několika tisíci obyvateli rozkládalo. A i ta hora, jež je skrz naskrz provrtaná důlnímu šachtami, se propadá. Je to místo, které přestalo existovat. Podtitul knihy Příběh zániku je výstižný.

Ten příběh má rysy tiché a neodvratné tragédie. Kupferberg vděčil, stejně jako mnohá městečka v Čechách, zvláště v Krušnohoří, za svůj vznik a rozkvět hornictví. Dolovalo se tam už od 12. století, vrchol nastal ve století 15. a 16., kdy do dolování investují mocné bankovní domy Fuggerů a Turzonů. Dolní Slezsko je v té době součástí České koruny, což ale neznamená, že by etnikum bylo české, jak si občas Češi iluzivně myslí. Od roku 1526 pak v obou zemích vládnou nominálně Habsburkové, ale horní města na Dolním Slezsku se těší značné nezávislosti. Bohatství pod zemí a na svou dobu vysoce pokročilá industrie dá vzniknout prosperitě, která se projeví cennými stavbami, které přečkají různé dějinné zvraty, z nichž násilné převzetí Slezska Prusy v roce 1741 s městem zas tak nic zvláštního neudělá. Dějiny se tomuto koutu dlouho milosrdně vyhýbají, takže i konec druhé světové války zastihne Kupferberg de facto neporušený.

Na jaře 1945 připadne Dolní Slezsko Polsku. Z Kupferbergu se stává Miedzianka a začíná jeho zánik.

Springer rekonstruuje zanikání města jako kronikář a archeolog. Prostudoval a shromáždil pravděpodobně všechno, co se o historii jednoho místa dalo v archivech, v tisku, ve vzpomínkách nalézt. Rekonstruoval, jak se během několika let vyměnilo v městečku obyvatelstvo a co taková proměna s městem udělá. Důležitý rozdíl oproti českým Sudetům je, že do západních oblastí přicházeli lidé, kteří nedobrovolně opouštěli své domovy na východě předválečného Polska, jež nyní připadlo Sovětskému svazu. Přicházeli, protože své domovy ztratili, do domů lidí, kteří museli odejít. Nalézali přitom domy v dobrém stavu, s tekoucí vodou, elektřinou, vybavené nábytkem, porcelánové servisy na stolech, dokonce i zásoby ve spíži nebo ve sklepě tam předchozí obyvatelé nechali. Zároveň jen někteří z nich byli schopni v takových domech žít. Mnozí (to bylo stejné jako u nás) měli v úmyslu chopit se všeho, co by bylo možné odnést, a zmizet do větších měst. Rozšířené byly představy, že Němci zanechali po sobě zakopané poklady: výsledkem byla demolice domů. Někdejší prosperita města byla založena na precizních řemeslech a na tvrdé práci v dolech. Proslulý v kraji byl kupferberský pivovar. Přišlí Poláci byli většinou zemědělci, kteří však neuměli na podhorských polích s drsným klimatem hospodařit. Mnozí z nich nevěřili, že Němci jsou pryč definitivně, proto nepovažovali za účelné se o domy starat a opravovat. Brzy to bylo znát. Miedzianka se začala rozpadat. Pivovar zanikl též – Poláci nebyli pivaři.

Zvláštní kapitolou v historii rozpadu bylo období, kdy se do okolí městečka vrátí hornictví. Měď je často provázena přítomností uranové rudy, na niž si dělá nárok Sovětský svaz. Na několik let se Miedzianka stane polským Jáchymovem, ovšem do šachet nejsou posíláni političtí vězni, v tom bylo Polsko také jiné, ale vojáci, kteří podepíší „dobrovolnou smlouvu“. Těžba uranu má obvykle devastační charakter pro lidské zdraví, a stejně tak ničí i sídla. Když je uran, který je celý odvážen do Ruska, v roce 1951 vytěžen, Miedzianka ještě stojí, ale stává se, jak Springer píše, „přízrakem, který bude strašit ještě dvacet let“. Město se vylidňuje, přibývá domů zejících prázdnotou, obchody končí, dílny se zavírají. Do rozpadlého města jsou stěhovány romské rodiny, které vykonávají bezděky roli demoličních čet: po krátké době užívání domu nezbyde než dům zbourat. Poslední domy zaniknou začátkem 70. let. Jako poslední zůstává v katolickém Polsku kostel, pak spadne i on. Zůstane hora, kam se nedoporučuje chodit. Jednou se do ní propadl povoz s koňmi. To byl konec.

Springerova kniha je jednou z těch ukázkových knih polské školy reportáže. Je jí vlastní suverénní uchopení tématu, hluboká znalost materiálu, originální forma zpracování. Ve vztahu k aktérům měří každému stejným metrem, bez ohledu, týká-li se Němců nebo Poláků. Zajímá ho mikrokosmos drobných osudů, zkoumá obyvatele v jejich životní realitě a skládá z nich obraz dějinné události. Ta je sice zdánlivě nepatrná, neboť komu je co do nějakého kdysi německého městečka, ze kterého nic nezbylo. Ale ve skutečnosti jde o zásadní věc. Vlastně o to, jak jednoduše zaniká civilizace a jak se při porušení jejích komponent s tím již většinou nedá nic udělat. A může se to stát i na místech, kam se dějiny nikdy pořádně nepodívaly, spíše se potulovaly po okolí. Však to známe i u nás, právě že nás. Jeďte se podívat třeba do Jáchymova. Nebo do krušnohorského Měděnce. Je to kousek.

Filip Springer: Miedzianka. Příběh zániku. Přeložil Martin Veselka. 268 stran.

V edici Prokletí reportéři vydalo nakl. Absynt, s. r. o. 2017.     ​​​​​​​