Doba silných lídrů. Tradiční strany zvítězí, když vsadí na autentické a výrazné tváře

Češi šli ve volbách proti establishmentu. Proti systému tradičních, hodnotově a ideově ukotvených stran, a rozhodli se vsadit na inovativní uskupení s protestním étosem. Tím potvrdili hlubší západní zeitgeist, jenž už dříve vynesl k moci Donalda Trumpa nebo Emmanuela Macrona, kteří přerýsovali politické mapy svých zemí. Tak zní jedna z hlavních interpretací výsledků parlamentních voleb.

Je to ale první pohled, který mate. Nedůvěra ke stávajícím elitám a establishmentu je v Česku stejně jako jinde na Západě silná. Nedůvěra ve společnosti sílí. Tím nejpodstatnějším, po čem lidé touží a kdo získává jejich důvěru, je silný, výrazný a zajímavý lídr. Člověk, který je dokáže přesvědčit, že je připraven hájit jejich zájmy, rozumí jejich problémům a je připraven je řešit. Silný lídr se ve veřejné debatě používá s hodně pejorativním nádechem. Při stupňování se to vydává jako první příčka na stupnici, která pokračuje přes slova vláda tvrdé ruky a autoritář až k maximě diktátor. Silný lídr se velmi často používá jako protiklad k hodnotě liberální demokracie.

Lidé ale skutečně touží po silných a zajímavých lídrech. Není na tom nic špatného a v podstatě ani nového. Je to velmi přirozené. Vybíráte si někoho, od nějž žádáte, aby v souboji hodnot a představ o světě hájil ty, které jsou vám nejbližší. Volíte si někoho, o kom jste přesvědčeni, že má dost razance, síly a energie, aby prosazoval vaše zájmy. Novým trendem poslední doby je jen to, že se díky internetu a technologiím rozšířila konkurence. Standardním stranám vyrostli soupeři, kteří v předelektronické době vyrůst nemohli. Neměli cesty, jak o sobě dát lidem vědět. Tradiční etablovaná média by si nějakého podivného spolku, jehož příští relevance je velmi nejistá, vůbec nevšimla. A lidé by se o něm nedozvěděli, protože by jeho lídr neseděl v televizních debatách a nepsalo by se o něm v novinách.

Celý text si můžete přečíst v Týdeníku Echo