Francie je připravena tvrdě bránit své zájmy. Co my a zbytek Evropy?

Když mluvil francouzský prezident Francois Hollande před oběma komorami parlamentu, zněl jako neokonzervativní jestřáb. Těžká chvíle a nálada v zemi nevýrazného socialistu s charismatem účetního probrala. Hollande navrhoval věci, které jsou pro moderní levici ve všech vyspělých zemích obtížně stravitelné. Navrhoval podstatně přísnější dohled na stoupenci radikálního islámu, i za cenu omezení jejich svobod. Navrhoval odebírání francouzských pasů těm, kdo mají dvojí občanství a nepovedou život v souladu s republikánskými hodnotami. V krajních případech včetně deportací. Volal po silné mezinárodní koalici pro razantní intervenci v Sýrii a dalších padlých regionech Blízkého východu. Navrhoval přísnou kontrolu hranic.

V úterý pohovořil jeho pravicový rival, šéf republikánů Nicolas Sarkozy v televizi TF 1. A šel ještě o dost dál než Hollande. Kdyby byl u moci, označkoval by všech jedenáct a půl tisíce Francouzů podezřelých z extremismu. Skončili by v domácím vězení, případně by museli ještě nosit elektronické náramky, kdy je má policie na každém kroku pod kontrolou. Vykázal by ze země radikální imány, všechny, kteří se hlásí k salafismu. Francouze, kteří by se vrátili ze Sýrie a Iráku by zavíral do vězení. Podobně jako Hollande by deportoval Francouze s dvojím občanstvím podezřelé z extremismu. A zavedl by tvrdé trestání jakýchkoliv islamistických projevů na internetu. Přistupoval by se k nim podle Sarkozyho mělo stejně jako k dětské pornografii. To, že kandidátka Národní fronty a už dlouho před teroristickými útoky nejpopulárnější politička Marine Le Penová jde ještě dál a žádá, aby už Francie nepřijala jediného nového přistěhovalce, není potřeba připomínat.

Na stejné vlně jako politici je drtivá většina Francouzů. Jsou připraveni k omezení svobod v zájmu bezpečí. Podle průzkumu deníku Le Figaro a televize RTL s nějakými kontrolami a omezeními svých vlastních svobod souhlasí 84 procent Francouzů. Není žádný rozdíl mezi městem a venkovem. A dobře to vysvětluje, proč Hollande reaguje tak ostře. V tom názoru totiž není téměř žádný rozdíl ani mezi levicí a pravicí. Mezi Hollandovými socialisty je o tom přesvědčeno 87 procent voličů, což je ještě víc než francouzský průměr. A to lidé odpovídali na otázku o vzdání se svých vlastních svobod, nikoliv o tvrdších zásazích proti extrémistům, neuznávajícím francouzské hodnoty.

Jistě, je to reakce na šok z pařížských masakrů. Stejně to viděli Američané po 11. září 2001.

Jenže Francie byla ostražitá už dlouho předtím. Hned, jak začátkem léta začala přistěhovalecká lavina. Úplně ji míjela vítací kultura k migrantům, které propadlo Německo. Už od léta bylo podle průzkumů přes 80 procent Francouzů proti příchodu nových přistěhovalců do země. Hned v červnu bez jakýchkoliv debat zavřela Paříž hranici s Itálií na Azurovém pobřeží. Ve francouzské veřejné debatě se (podobně jako v britské) nemluví o uprchlické krizi, ale o migrační krizi. Mezi přistěhovalci a uprchlíky velmi tvrdě rozlišují. A na davy valící se do Německa zírali s úžasem. Pro povinné přistěhovalecké kvóty hlasovali jen proto, že si pragmaticky spočítali, jak moc po nich Němci touží, a že ten souboj v Bruselu nevyhrají. Přitom moc dobře věděli, že k žádným přesunům do Francie nedojde.

Francie je sice v mnoha ohledech rozložená a upadající. Především její ekonomiku dusí etatismus a přebujelý sociální stát, kterého se Francouzi, na rozdíl třeba od Němců, nebyli schopni vzdát. Společensky je ale v mnoha ohledech zdravější než jiné západní země. Mnohem méně než anglosaský svět, Německo nebo Skandinávie podléhá různým pseudohumanismům a progresivistickým ideologiím. Je méně posedlá debatou o identitách sexuálních menšin, genderu a dalších módních tématech. Když chtěl Hollande prosadit homosexuální manželství, aby si tím pojistil hlasy moderní levice, pochodovalo Paříží na protest milion a půl lidí. To se nikde jinde nestalo. Francouzi mají naopak mnohem více dětí a lepší demografické vyhlídky, takže žádné nové přistěhovalce proto, aby je živili, nepotřebují.

Francouzi si už před teroristickými masakry asi nejvíc ze zemí s velkými muslimskými komunitami uvědomovali a přiznávali, že masové přistěhovalectví byla chyba. Že se sice nejsilněji ze všech snažili o integraci, a jako jediní nepodlehli módnímu multikulturalismu, ale ta integrace se nepovedla. Vrazi z Paříže s francouzskými a belgickými pasy jsou toho příkladem.

Přiznání chyby je první cestou k nápravě. Je šance, že se teď otřesená Francie stane v Evropě lídrem nejen koalice proti teroru, ale i koalice rozumu. Koalice, která bude prosazovat konec defétismu ve stylu, že vnější hranici prostě nejde bránit a že nekontrolovaný pohyb milionů lidí bez dokladů po Evropě je ukázka evropského humanismu a hodnot.

Více motivovaný lídr koalice rozumu se nenabízí. Británie, která smýšlí o přistěhovalectví podobně jako Francie, se jistě přidá jako první. Premiér David Cameron už řekl, že navzdory momentálně velmi pacifisticky naladěné ostrovní společnosti, je připraven přidat se k náletům na Islámský stát. Po přísnější ochraně hranic volá Londýn už dlouho. A pro Němce může být výhodné potichu se připojit. Nebýt lídrem a nemuset tak uznat svůj velký přistěhovalecký omyl, jímž ohrozili celou Evropu. Je tady Polsko s novou, rozumnější vládou. Španělsko, které po lavině nových přistěhovalců rozhodně netouží.

Paříž může být tím alarmem, kdy se Evropa probere z defétismu a pseudohumanismu, které ji vedou k chaosu a úpadku.