Je pro děti dobré vyrůstat v gay rodině? Na to se nesmí ptát

Ve čtvrtek byla v Česku zavedena možnost adopce dětí homosexuálními páry. Stalo se to tak, jak se zákony v západních zemích dnes mění čím dál tím častěji – rozhodnutím soudu.

Nález sám má svou právní logiku. Zatímco totiž občanský zákoník připouští i osvojení dítěte člověkem nežijícím v manželském svazku, zákon o registrovaném partnerství toto právo registrovaným partnerům výslovně upírá. To je v rozporu s rovným zacházením a navíc je zde i absurdní situace, že partner je týmž zákonem zavázán dbát o ochranu vývoje a výchovy případného dítěte svého partnera. Je to tak přesvědčivé, až se člověk diví, jak taková nelogičnost mohla vzniknout.

Soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček na to poukazuje: „Z průběhu legislativního procesu při přijímání zákona o registrovaném partnerství přitom není vůbec zřejmé, jaký byl v tomto směru skutečný úmysl zákonodárce, čím byl motivován a jakou argumentací podložen tak, aby i v tomto případě platil předpoklad racionálního zákonodárce.“ No, asi to není zřejmé. Jak upozorňuje ve svém disentu soudce Vladimír Sládeček, výsledkem legislativního procesu bývá „(ne vždy zcela racionální) kompromisní řešení, kterému předcházelo politické vyjednávání. Důvodová zpráva, zpracovaná před projednáváním návrhu zákona v Parlamentu, o tom sotva může něco vypovídat (stejně jako o event. pozměňovacích návrzích).“ Takže připomeňme, jak se ta nelogičnost v zákoně o registrovaném partnerství ocitla. Lobbisté, kteří v roce 2006 prosazovali registrované partnerství, tehdy pochopitelně naráželi na odpor. Jednalo se koneckonců v historické perspektivě několika tisíciletí o značné novum. Proto zdůrazňovali, že jde opravdu jen o registrované partnerství dvou osob – někteří i nadhazovali, že by ani nemusely být stejného pohlaví – a rozhodně ne o předstupeň manželství se vším, co k němu patří. Například s dětmi. A tak je zákonodárci vzali za slovo. A s tímto ujištěním pro zákon zvedlo ruku dostatečné množství konzervativních poslanců.

Takže takhle se ocitlo v zákoně to ustanovení. Ústavní soudci ve čtvrtek zrušili slib, díky kterému zákon prošel. Došlo na slova těch, kteří ujišťování gay lobbistů tehdy nevěřili.

Soudce Jaromír Jirsa ve svém odlišném stanovisku ke odůvodnění zdůrazňuje, že „ze strany Ústavního soudu se v žádném případě nejedná o „nakročení“ k možnosti společně osvojit dítě registrovanými partnery – to je záležitost čistě politická a bude na zákonodárci, jak se k ní postaví.“ Právně jistě ne. Ale fakticky? Jak by to mohlo být jinak? Vláda se bude muset ke zrušení odstavce nějak postavit. A postaví se k němu tak, že možnost osvojení dítěte registrovaným partnerem uzákoní, jak už oznámil ministr Dienstbier. Co se dalo čekat, že udělá jiného? Že celé registrované partnerství zruší?

Muselo to tak dopadnout. Dnešní politické režimy jsou založeny čím dál tím víc na individuálních právech – tak silně, že většině lidí asi ani nepřijde, že by to mohlo být i trochu jinak. Logicky, dožadování se nějakého ústavně zaručeného individuálního práva je jeden ze způsobů, jak dostat svou věc před ústavní soud, který má právo měnit zákony. Práva jsou důležitá, o tom žádná. Ale pak se vytrácí, že zákony v zásadě má tvořit sbor, který se jmenuje poněkud polopaticky zákonodárný. A že účast ve veřejném životě spočívá i v něčem jiném, než že se pořád někdo pro sebe dožaduje nějakého práva. Základní práva jsou nepodmíněná, tam, kde začíná základní právo, končí diskuse.

Specificky v tomto případě – myslím teď právní úpravu gay svazků obecně – je neštěstím, že tím právem, o které se bojuje, je právo člověka na dítě. Nemoci adoptovat (či počít a porodit, věda tyto možnosti jistě časem přinese) se bere jako odpírání práva na vlastní seberealizaci. Zájem dítěte se z toho vytrácí. Podobný případ je boj za právo žen sloužit ve všech pozicích v armádě bez ohledu na její bojeschopnost.

Jistě, něco se o dětech utrousí. I ministr Dienstbier zdůraznil, že „ve všech případech rozhodují soudy na základě nejlepšího zájmu dítěte.“ Háček je v tom, že adopce dětí homosexuály je prostě myšlenka, jejíž čas nastal, i kdyby měly trakaře padat. V progresivních kruzích západních zemí už byla otázka, zda je to správné a dobré, aby děti vyrůstaly se dvěma rodiči stejného pohlaví, definitivně vyřešena. A to tak, že ji vůbec klást je znakem předsudku.

Jistě, vůči homosexuálům existuje řada předsudků, které jsou nefér a je správné trvat na tom, že jsou lidé naprosto stejných kvalit jako ostatní. Kdyby například někdo tvrdil, že by neměli adoptovat děti, protože jsou psychicky labilnější nebo zhýralejší, tak na to nelze přistupovat. Jde tu ale o naprosto legitimní, zcela srozumitelnou otázku, zda není důležité, aby dítě vyrůstalo v rodině, kde bude obklopeno vzorci chování mužů i žen – ke světu i k sobě navzájem. Jenže tahle otázka už se klást nesmí. Gender je koneckonců jen sociální konstrukt, všechno je fluidní, trvání na biologicky daných rozdílech mezi muži a ženami je esencialismus a útlak. Vědci, kteří by třeba chtěli zkoumat problémy lidí, kteří si stěžují, že jim vyrůstání v rodině homosexuálů připravilo v životě hluboké duševní problémy, si to dobře rozmyslí. Vědí, jak dopadl americký sociolog Mark Regnerus, když se tím zabýval. Byl progresivisty vypuzen z vědecké společnosti. Vědecké zkoumání zjevené pravdy není žádoucí.

Ústavní soud v nálezu „zdůrazňuje, že nespatřuje sebemenší rozumný důvod, pro který by i on sám měl k erozi tradičního pojetí rodiny a její funkce jakkoliv aktivně přispívat.“ Přesto k tomu právě přispěl. Asi nemohl jinak. On nic, on jen nalézá právo. Individuální práva odtržená z jakýchkoli jiných vazeb mají svůj neúprosný mechanismus, který se, jakmile se jednou nastartuje, moc nedá zastavit.

Další zajímavé texty najdete v Týdeníku Echo ZDE.