Krize je šance. Český národ je nemocný. Ale byl někdy zdravý?

Krize je šance, říká Jung. Ano, český národ je nemocný, to dnes soudí všichni, ale zároveň se nelze nezeptat: Byl vůbec někdy zdravý? Kam paměť sahá, jsme žili v krizi, nikdy jsme nemohli říci, že je vše v pořádku a že duševně vyrovnaný a citlivý český národ sleduje generaci za generací svou smělou vizi a kráčí vpřed ke slunci.

Současná krize je ale jiná. Před mnoha lety, na přelomu milénia, jsem shodou okolností dlouze hovořil s jedním z nejlepších znalců Junga u nás a dodnes nezapomenu na obavu, kterou mi tehdy svěřil: že atmosféra, chvění, napětí ve společnosti mu svou povahou připomíná rok 1938, těsně před výbuchem. V roce 1938 se prý lidé také utěšovali, že takových a podobných krizí zažili už mnoho a že nic horšího přijít nemůže. Židovské obyvatelstvo setrvalo – a přišla vichřice, která nebyla jako nic, co bylo před ní. Ten rozhovor proběhl snad před deseti lety. Bylo to v době, kdy tomu, co se děje dnes, nic nenasvědčovalo, kdy vše jaksi poklidně fungovalo a plynulo a nikdo nikoho demonstrativně nevraždil. Ano, bylo zde 11. září, ale to se stalo kdesi daleko za oceánem.

Geny našich předků nevymažeme

Jsem vystudovaný molekulární genetik, a co jsem si odnesl ze školy, bylo vědomí, že nás ovlivňují geny našich rodičů, geny rodičů našich rodičů a geny jejich rodičů – až někam k therapsidním plazům a ještě dál do minulosti. Jsme děti své doby, svého národa, děti zkušeností rodičů a prarodičů a rodičů prarodičů. Jung mluví o kolektivním nevědomí a zdá se mi, že mluví svým jazykem o stejném.

Mluvím o těchto „hlubinných“ věcech i proto, že Západ se nám typicky diví, že nechceme přijímat uprchlíky, že z Unie jen bereme výhody, ale sami nic nedáváme. To všechno je pravda, jenomže nejsme ani Německo, ani Francie, početně velké, sebevědomé národy, které vždy určovaly chod dějin. Jsme Česko. Je nás deset milionů a naše dějinná zkušenost je, že jsme byli vždy svíráni z obou stran, buď od mnohem početnějších Němců, nebo od ještě mocnějších Rusů. Vždy jsme byli „underdog“ a ta zkušenost mnoha set let se nedá vymazat jen tak, lusknutím prstů, jen tím, že jsme vstoupili do Unie (což je skvělé) a vyhlásíme, že od nynějška jsme si všichni rovni a budeme tvořit jednu velkou federaci. Kolektivní paměť, geny našich rodičů a rodičů našich rodičů, si neseme s sebou – a to se nezmění za jednu generaci.

Pokud se tedy Unie rozhodla rozdělovat uprchlíky matematicky, podle počtu občanů v jednotlivých zemích, a stanovila kvóty související s pravoúhlými počitatelnými kritérii, jako je ekonomie, HDP a kdovíco ještě, nemyslím, že by to bylo úplně šťastné. Jednotlivé národy mají za sebou různě komplikované dějiny a různé dějinné zkušenosti, což je cosi těžko měřitelného, ale zároveň velmi reálného. Velké státy se pak diví, proč je u nás, Slováků nebo u Poláků s našimi historickými zkušenostmi, taková rezistence vůči čemukoli cizímu.

...

Atmosféru národa určuje nejen situace, ale i to, jak se o ní píše a jak se o ní vyjadřují politici, a znovu i to, co má národ za sebou. Německo díky hluboké reflexi válečných událostí nemá či donedávna nemělo svou Marine Le Penovou. V mé oblasti, oblasti lékařské etiky, je překvapující i nepřekvapující vidět, že Německo vykazuje, co se týče bioetiky, jednu z nejkonzervativnějších legislativ v Evropě. Stále zde totiž žijí lidé, kteří pamatují Hitlera, a společnost měla po válce dobrou vůli, aby se poučila a vyvodila důsledky. Všichni vědí, čeho je národ schopen, a učí se o tom děti ve škole.

Naši politici, zdá se mi, zacházejí s atmosférou národa mnohem neopatrněji. Je jen těžko představitelné, že by takový Joachim Gauck pronesl na adresu ministerského předsedy bodrý vtípek o kalašnikovu. U nás už to vysloveno bylo – a bylo vysloveno mnoho dalšího, s primitivním cílem získat politické body nebo jen tak. Ale nic není jen tak. Bylo to vysloveno a kdesi v nevědomí všech to přetrvává. Ano, ministerského předsedy se lze zbavit dvěma způsoby.

Celý text si můžete přečíst v aktuálním vydání Týdeníku Echo