Svatá milovnice chudoby. Kult z hloubi studené války

Kult matky Terezy či, jak by se dnes mělo říkat, svaté Terezie z Kalkaty, je, myslím, jedním z těch, které se u nás obtížně chápou, a to i nad normu běžně očekávatelnou v naší bezvěrecké zemi.

Její kult se zrodil hluboko v letech studené války, Nobelovu cenu míru dostala už v roce 1979, a jelikož byla vysoce viditelná katolička, která se scházela s prezidentem Reaganem, moc se o ní u nás tehdy nevědělo. Dostali jsme ji už v podobě shrbené stařenky cestující po světě, o níž už všichni dávno vědí, proč je slavná. Těžko tím, že 24 hodin denně je s těmi nejchudšími a nejubožejšími, jak se říkalo, z toho prostého důvodu, že zhruba půlku roku evidentně trávila setkáními s nejrůznějšími potentáty.

Slavná byla proto, že v indické Kalkatě od konce roku 1949 zakládala chudobince, sirotčince a, jak bychom dnes řekli, hospice, kde poskytovala péči těm nejchudším z nejchudších. Práce jejích Misionářek lásky se rozšířila do mnoha zemí světa, dnes snad sta. Jistě z ní tedy něco zvláštního muselo vyzařovat. Moderní doba ale už je taková, že hledá, čím by rozleptala cokoli vznešeného, uctívaného a bezvýhradně dobrého. A tak nechybí řada svědectví o tom, že péče v jejích zařízeních v Kalkatě byla ze zdravotnického hlediska podřadná – žádná sterilizace injekčních stříkaček, nedostatečná diagnostika i podávání léků včetně tišících prostředků. V Indii zazněly hlasy, že místní média o tom věděla, ale nechtěla o situaci mluvit, aby nepoškodila cenný mezinárodní kult před světem. Britský novinář Christopher Hitchens, legendární skeptik a bořitel mýtů, jí věnoval dva jedovaté útoky s rozkošnými názvy – film Pekelný anděl (zní v něm narážka na vražedný americký bikerský spolek Hell’s Angels) a knihu Misionářská pozice.

Leptavá, skeptická tendence moderní doby je ovšem kompenzována stejně moderní tendencí k sentimentalizaci. Veřejnost si občas promítne své dojetí do nějaké celebrity, aniž by už po čase bylo úplně jasné, co je vlastně na té osobě konkrétně tak obdivuhodného: klasickým příkladem je kult lady Diany (a Diana s matkou Terezou se samozřejmě setkaly).

Pravidla a procesy vyhlašování nových světců působí v dnešním světě zvlášť roztodivně. Nepřekvapí, že i zde se vyskytli aktivisté bojující za transparentnost, kteří poukazovali na to, že v jejím případě byl proces blahořečení urychlen v rozporu s předpisy. Zajímavější je ovšem jiná epizoda. Má rovněž velmi moderní počátek: v roce 1983 Vatikán, jako každá multinárodní korporace, „streamlinoval“ své procesy svatořečení, v jejichž rámci za účelem zefektivnění eliminoval tradiční funkci tzv. ďáblova advokáta, který měl předkládat argumenty proti. Církevní hodnostáři jako by si uvědomovali, jak neprozíravě se zbavili právě této instance, jež dosáhla takové rezonance v širší kultuře, a tak pozvali k přednesení námitek vůči Terezině svatosti právě Hitchense. Dalo by se říct, že to od nich byla frajeřina. Na výsledek to samozřejmě vliv nemělo. „Řekl bych, že nejdůležitějším zázrakem matky Terezy byl její život,“ řekl kardinál Laghi. „K prokázání toho, že je světice, nebyl nutný zázrak. To je vše.“

Skutečně. Jedním z těch dvou zázraků má být vyléčení Moniky Besraové z vesnice Dhulinakod na východě Indie z rakoviny před pěti lety. V roce 1998, v den prvního výročí smrti matky Terezy, jeptišky z jí založené organizace přiložily k jejímu břichu hliníkový medailonek s obrázkem matky Terezy. Načež se uzdravila. Ale ne každý to tak vidí. „Byla to cysta střední velikosti způsobená tuberkulózou. Léky, které dostávala, zredukovaly cystickou hmotu a ta se nakonec po ročním léčení rozplynula,“ tvrdí doktor Ranjan Kumar Mustafi z nemocnice Balurghat v západním Bengálsku. Lékařskou dokumentaci si odnesly jeptišky. Zázrakem se zdá být spíš změna názoru manžela uzdravené, který ještě před rokem tvrdil, že je to podvod a jeho ženu normálně vyléčili lékaři.

To všechno jaksi patří k fungování moderní globální organizace. Na uctívání matky Terezy je protivného něco jiného, a to kult chudoby. Hitchens na základě rozhovorů, které s ní vedl, řekl: „Nebyla přítelem chudých. Byla přítelem chudoby. Říkala, že utrpení je darem od Boha.“ S veřejným činitelem, který by chtěl takový postoj hlásat u nás na Západě, bychom vyběhli. Indie je ale místem, kam rádi umísťujeme svůj komplex viny. Dlouho k tomu byla mimořádně vhodná – svým tradičním fatalismem, rigidním kastovnictvím, blouznivostí svých politiků. Svou chudobu na jedné straně sama akceptovala jako nevyhnutelnost, na druhé straně ji sváděla na všemožné nezaviněné vnější příčiny. Britský spisovatel V. S. Naipaul ve svém skandálním cestopisu z Indie z roku 1964 reprodukuje noticku z velkých indických novin, ztracenou v přehledu zpráv: „Ágra, 1. června: Ve Firozabadu vypukly neštovice v epidemickém rozměru. Ve vesnici Jaroli Kalan zahynulo podle zpráv dvacet osob, většina z nich děti.“ Totéž vydání novin, dodává Naipaul, přináší s velkým titulkem zprávu o tom, že v Belgii zahynulo šestnáct horníků. Naipaul mluví o indické „schopnosti stáhnout se, schopnosti skutečně nevidět to, co je očividné. Pro jiné je to základ neurózy, pro Indy jen součást větší filozofie zoufalství, jež vede k pasivitě, distanci a přijetí.“

Ukázalo se ale, že určité formy chudoby jsou léčitelné. „Docílila toho, že její hlas byl slyšen mocnostmi tohoto světa, aby si uvědomily svou vinu za chudobu, kterou vytvářejí,“ řekl ve svém kanonizačním kázání papež František. Mocnosti tohoto světa nevytvářejí chudobu, chudoba po naprostou většinu existence lidstva vždy byla přirozeným stavem naprosté většiny lidí. Ještě v roce 1800 to bylo 95 procent lidí. Teprve v posledních staletích kapitalismus pozvedl významnou část z nich z chudoby, ale hlavně vytvořil očekávání, že to vůbec jde. V Indii od roku 1994 do roku 2012 poklesl podíl lidí žijících v nejhorší chudobě o polovinu, z 45 na 22 procent. Základní materiální potřeby se staly dostupnějšími i v mnoha dalších zemích tzv. rozvojového světa. Díky kapitalismu, ne díky úsilí matky Terezy či myšlenkám latinskoamerických levičáků, jako je papež František.