Země, z níž si určitě neberme příklad: Chorvatsko

O Chorvatsku se letos v Česku mluví víc než kdy jindy. Kromě tradičního synonyma pro dovolenou se skloňuje také při zprávách o samozvané republice Liberland a ještě u dalšího, nepoměrně vážnějšího tématu. Ministr financí Andrej Babiš si bere za vzor chorvatský způsob elektronické evidence tržeb (EET) a zdůrazňuje, jak v bývalé jugoslávské republice toto opatření zabralo.

Hovoří o nárůstu tržeb v restauracích i obchodech a na 16. června pozval svého rezortního kolegu ze Záhřebu, aby to všechno českým odpůrcům EET potvrdil a vysvětlil. Z častého Babišova odkazování na Chorvatsko může vzniknout dojem, že je tou správnou „trendy“ ekonomikou, jejíž příklad bychom měli následovat. Bližší pohled ale varuje: ani náhodou!

Oblíbená letní destinace českých turistů se potýká s vážnými a zároveň vleklými hospodářskými problémy. Že o tom málo víme, není až tak překvapivé. Pozornost zbytku Evropské unie se trvale upíná ke kolabujícímu Řecku. Měřeno poklesem hrubého domácího produktu – od roku 2009 se chorvatská ekonomika propadla o více než 12 procent – se přitom nejmladší členská země Evropské unie řadí hned za helénskou republiku a Kypr.

Nebýt cestovního ruchu, který tvoří asi šestinu HDP, bylo by Chorvatsko už možná na kolenou. Počet zahraničních turistů loni meziročně stoupl o šest procent, na zhruba 13 milionů lidí. Chorvatsko patří v EU mezi země s největším počtem návštěvníků z ciziny na obyvatele. Ostatní ukazatele ale moc dobře nevypadají.

Vstup do EU v roce 2013, od něhož si Chorvaté hodně slibovali, ekonomice výrazně nepomohl. Až letos se očekává mírný růst v řádu desetin procenta. Neúprosně výmluvná jsou i další makroekonomická data. Podle metodiky Eurostatu má země třetí nejvyšší nezaměstnanost v EU – v dubnu 17,5 procenta. Současně patří také do trojice členských zemí s největším poměrem nezaměstnaných do 25 let (45,5 procenta v prvním čtvrtletí).

Oblíbená letní destinace českých turistů se potýká s vážnými a zároveň vleklými hospodářskými problémy.

Chorvatská vláda kupí dluhy. Schodek veřejných financí v uplynulých osmi letech neklesl pod úroveň pěti procent a hrubý veřejný dluh se za tu dobu více než zdvojnásobil, na 85 procent HDP. O nic lépe na tom nejsou ani chorvatské podniky a domácnosti. Míra jejich zadlužení je ještě vyšší než státu. Mnoho firem končí v platební neschopnosti. Zahraničním investorům nemají chorvatské podniky příliš co nabídnout. Pracovní síla je na balkánské poměry poněkud nadhodnocená – průměrná měsíční mzda kolem 750 eur patří spíš do střední Evropy a je mnohem vyšší než třeba v Srbsku nebo Rumunsku. Nízkou atraktivitu pak ještě podtrhuje poměrně složitý daňový systém a vysoké daně.