My, z milosti sultánovy kancléřky a předsedové vlád

Už přes týden Německo a s ním polovina Evropa sledují nevýslovné představení. Na jeho počátku kabaretiér veřejnoprávní televize ZDF Jan Böhmermann dosti brutálně, až nechutně napadl tureckého prezidenta Recepa Tayipa Erdogana, v druhém aktu se turecký státník rozzlobil, požádal německou kancléřku Angelu Merkelovou, ať se od satiry distancuje, a když ta mu vyhověla, podali jeho právníci do Německa žádost o Böhmermannovo trestní stíhání. K tomu je podle jednoho starého, zapomenutého paragrafu nutný souhlas německé vlády – a i tady Merkelová vyhověla a dala zmocnění. Debata má sklon stáčet se do šablony, jestli to od Merkelové bylo kapitulantské nebo naopak chytré, když teď, jak se všeobecně předpokládá, německá justice, možná už státní zástupce, Erdogana poučí o svobodě projevu v demokratické zemi.

Podstata je ale samozřejmě jinde, totiž v donedávna nepředstavitelném stupni podvolení se Erdoganovým náladám a politickým potřebám. Týká se to v prvním plánu Angely Merkelové a v druhém EU jako celku, z níž kancléřka od léta svou uprchlickou politikou udělala nedobrovolné spolucestující.

V půlce března byl na summitu Evropské unie dohodnut obchod, v němž se Turecko zavázalo přijímat všechny z Řecka eskortované ilegální uprchlíky a Unie za každého jednoho vráceného Syřana přijmout jednoho Syřana z uprchlického tábora v Turecku. Předběžně stanovený strop takto vycestovavších uprchlíků do Evropy by měl být 72 tisíc, což je proti číslům z posledního půl roku velmi nízká cifra. Cenou za ulehčení v Egejském moři je slib nejprve ulehčit a časem zrušit vízový režim pro občany Turecka po celé Evropské unii – pro Erdogana vnitropoliticky drahocenný zisk. Případ Böhmermann ukazuje, že kromě hlavní ceny si Erdogan nedokáže odpustit ještě některé menší ceny ve vedlejších kategoriích, jakou je ponižování předních politiků EU. Zrovna Merkelové má co vracet, před cca deseti lety vymyslela pro Turky „privilegované partnerství“ jako náhražku členství v EU, které jim přiznat nikdy nechtěla. Tehdy také do závěrů unijního summitu o přístupových jednáních s Tureckem kancléřka prosadila formulaci, že ta jednání budou s „otevřeným výsledkem“ – tedy, že EU Turecko stejně nikdy nepřijme.

Pár dní před zmíněným summitem EU-Turecko letos v březnu státy na tzv. balkánské cestě, Makedonií počínaje a Rakouskem konče, fakticky zavřely tento koridor z Řecka do Německa, čímž se z Řecka stávala zašpuntovaná lahev, do níž by logicky další migranti z Turecka brzy přestali připlouvat tak jako tak. Úspěch balkánského řešení však Merkelová nemohla připustit, když přeci předtím minimálně půl roku tvrdila, že hranice v Evropě mají tu vlastnost, že se prostě nedají uhlídat a že uvažovat o jejich (byť jen přechodném) uzavření nemá žádný význam. K jejímu příjmení se někdy doplňuje „kancléřka otevřených hranic“, Merkelová se z nějakého důvodu k tomu přídomku upjala, asi že žádný jiný, s nímž by se dalo vejít do učebnic, neměla. V představách takto disponovaného politika musí být vrchol děsu, že se dohoda s Tureckem, pokud by ji Erdogan vypověděl, zhroutí všem na očích.

Prezident Turecka se od loňského roku postupně vyšvihl do silné pozice, kdy nikoho v EU ani nenapadne vytýkat mu pronásledování liberální opozice, Kurdů, kteří se svou tragickou historií by měli být předními kandidáty na soucit Západu a nejsou, nikoho nenapadne vrtat se v historii Erdoganova dlouho benevolentního vztahu k Islámskému státu v Sýrii. Nebýt zmatené cik-cak politiky „nejmocnější ženy světa“, mohla si pravděpodobně EU tento hluboký předklon ušetřit.

Po silvestrovských výtržnostech v Kolíně nad Rýnem, kde téměř polovinu policejně zjištěných násilníků tvořili žadatelé o azyl a další třetinu cizinci s neurčitým statusem, je případ Böhmermann druhý moment, kdy i osobní popularita Merkelové dostává citelně zabrat. Politika se v naší éře občas láme na spíše symbolických, současně ale mediálně výrazných momentech. Aféra Böhmermann asi sama o sobě nezmenšuje svobodu projevu v klíčové evropské zemi, přesto se stala symbolem toho, jaké taky nepředvídané následky může mít loňská rezignace Německa na kontrolu svých hranic.