Za Putinem ve jménu slovanské jednoty

Slovanská vzájemnost bude vystavena těžké zkoušce. Rusko ji totiž během ukrajinské krize využívá k mediální ofenzivě proti hospodářským sankcím Evropské unie. Myšlenka slovanské jednoty má v Česku hluboké kořeny, její využití pro okamžité zájmy moskevské vlády ji však může zničit.

Hlavní riziko pro zdejší slavjanofily se skrývá v ruské strategii, kterou vystihuje pravidlo „Kdo není s námi, je proti nám“. Kdo se přihlásí k sankcím, které mají za účel zastavit moskevskou podporu protivládním vzbouřencům na východě Ukrajiny, bude naopak vystaven sankcím z Ruska. Na strategii je nejúčinnější psychologický efekt.

Podle zásad carské, bolševické a dnes putinovské propagandy stojí mezi Ruskem a Západem nepřekonatelná bariéra. Kdo ze Slovanů nepodporuje Rusko, ten se automaticky staví na druhou stranu barikády. Stává se slouhou těch, kteří chtějí zničit Slovanstvo a tím pádem jeho samého.

Požadavek, že se každý Slovan musí rozhodnout, formuloval výstižně jeden z internetových webů, které zřejmě vycházejí s podporou Moskvy, konkrétně stránky Institutu strategických slovanských studií. „Český národ má vlastní rozum a umí ho používat k rozpoznání pravdy. Rusko není náš nepřítel. Je to největší slovanská země, která opět bude oporou Slovanů Evropy,“ slibuje prohlášení Institutu. Kdo však místo Ruska podpoří „fašistickou vládu“ Ukrajiny, která „brutálně vraždí civilní obyvatelstvo, ženy i děti“, ten musí počítat s následky. Poslanci ruské dumy označí za zemi-agresora každý stát, který se k sankcím připojí. Firmy z těchto zemí, a to ani z těch slovanských, si pak v Rusku „ani neškrtnou“.

Obdobně komentují události další weby, například Aeronet nebo Národní listy. Před nesmyslností sankcí a nebezpečím ruské odvety varují také politici. To nepřekvapí u komunistů, přidávají se však i někteří sociální demokraté v čele se Stanislavem Humlem, v kultivované formě zveřejnil v MF Dnes stejný názor expremiér Petr Nečas.

Legie a Rudá armáda

Efekt ruské mediální ofenzívy podporuje fakt, že se značná část tuzemských politiků ke slovanské vzájemnosti pod primátem Ruska přihlásila už v devatenáctém století. Tehdy chtěli podporu východní velmoci využít k emancipaci uvnitř Rakouska-Uherska, situace se však změnila po začátku první světové války, kdy Rusové chtěli využít Čechy jako pátou kolonu v habsburské monarchii. Sympatie Čechů ke Slovanům na druhé straně ruské a srbské fronty opravdu motivovala řadu českých vojáků ke složení zbraní. Posléze byly v Rusku vytvořeny legie, první armáda budoucího československého státu, která po boku Rusů bojovala proti Rakušanům i Němcům.

Další kapitolou slovanské vzájemnosti byl příslib Sovětského svazu podpořit ve chvíli, kdy Západ Čechy zradil, obranu Československa proti německé invazi. Nakonec Rudá armáda a po jejím boku československé jednotky osvobodily větší část Československa od nacistické okupace. V takovém kontextu je slovanská jednota Čechů a Rusů jedinou zárukou budoucnosti národa a za tuto jednotu má smysl bojovat, třeba proti pomýleným Ukrajincům a jejich západním spojencům.

Čtěte také: 'Faktor Putin' začíná deptat evropskou ekonomiku

Čtěte také: 'Rusko nemá Katyň na svědomí'. To je ruská propaganda v Česku

Využít a zahodit

Při bližším pohledu na historické události je ovšem vidět, jak se dějiny slovanského bratrství přeceňují. Nejde zpochybnit oběti Rudé armády při osvobození Československa v roce 1945, všeobecně je však známo, že sovětský režim jejich zásluhy využil k nastolení satelitního režimu, který později upevnil novou, tentokrát už nevyžádanou intervencí v srpnu 1968. Příběhy o tom, že spojenectví s malými slovanskými bratry využívají vládci Ruska především jako nástroj své mocenské politiky, nabízí také historie první světové války, kterou historici oprašují při stoletém výročí.

Nelze popřít, že v ruském zajetí dopadli čeští vojáci lépe než v Srbsku, kde většina zajatců zahynula při zimním pochodu přes hřebeny albánských hor. Ani v Rusku však nešlo o rovnocenné partnerství. Českou jednotku o třiceti tisících mužích využil generál Brusilov v takzvané Kerenského ofenzivě.

Počátkem července 1917 chtěl jejím nasazením v bitvě u Zborova rozvrátit morálku českých jednotek na rakouské straně. Legie pak bojovaly ještě u Bachmače v březnu 1918, kdy pomáhaly revoluční sovětské armádě zpomalit německý postup Ukrajinou. Záhy poté však sovětské Rusko uzavřelo s Němci mír a fakticky jediným nepřítelem českých legií se stali v pozici německých spojenců Rusové. Legionáři také právě v boji proti slovanským bratrům získali většinu svých zásluh.

Čtěte také: Raději vejce než demokracii

Čtěte také: Jak se žije na perifériích impéria (Rusko ukázalo, že se impéria nemění)

Soumrak Slovanů

Vynesení slovanské karty v posledních týdnech ukazuje, jak vážně Rusové přistupují k ukrajinské krizi. Poprvé však tento postup nemusí vyjít. Poslední průzkum o vztahu Čechů k ostatním národům provedl STEM před dvěma lety. Sympatie k Rusům tehdy potvrdilo 23 procent Čechů, o šest let předtím to bylo o třináct procent více. Obdobně poklesla důvěra k Ukrajincům a Srbům, na úroveň pod padesát procent také vůči Slovincům a Polákům.

Slovanskou vzájemnost pěstují Češi pouze se Slováky a Chorvaty, kterým věří víc než dvě třetiny občanů, stejně jako mnohým Neslovanům včetně dříve nepřátelských Rakušanů. Přes historické i současné výhrady trvale důvěřuje nadpoloviční většina Čechů Němcům i Američanům.

Postupný úpadek slovanské vzájemnosti v Česku není ideálním prostředím pro pokus probudit slavjanofily a využít je jako pátou kolonu v Evropské unii k udržení vlivu Ruska na Ukrajině. Může se minout svým cílem, zdiskreditovat nadstandardní vztahy Čechů k Rusům a způsobit tak definitivní vyhasnutí staletého ideálu slovanské jednoty.