Jak se žije na perifériích impéria (Rusko ukázalo, že se impéria nemění)

Blogy

Sochy Lenina padají na náměstí ukrajinských měst po desítkách. Ukazují aspekt současných události, který se trochu ztrácí v debatách o „evropském“ či „ruském“ směřování současné Ukrajiny. „Evropská“ orientace je jen prostředek, kterým se Ukrajina opět snaží dekolonizovat, uhájit svébytnost politické a kulturní entity – i skrze tuto symbolickou „deleninizaci“. Na Majdanu lidé neumírali za vlajku se žlutými hvězdami…

Francouzský historik Jules Michelet napsal v polovině 19. století o Rusku: „Dnes nám říká ‘Jsem křesťanství‘, zítra ohlásí ‘Jsem socialismus‘." V prorockém tvrzení shrnul podstatu imperiálního módu země, která se jednou považuje za výlučného ochránce pravé víry a jindy za nositele světové revoluce, nicméně nikdy není národním státem, nemá žádné přirozené a konečné hranice.

Scholastická debata

Poláky toho s Ukrajinci či krymskými Tatary (dalším a bohužel dost zapomenutým aktérem dnešních události) v minulosti hodně rozdělovalo. Tři národy však sdílí v posledních dvou stoletích jednu zkušenost. Jde o existenci na perifériích impéria. Tedy toho, co znamená být objektem politiky, která prostor, v němž žijete, považuje pouze za beztvarou hmotu, kterou je potřeba ulepit a vytvarovat. A ačkoliv politika mění občas metody, přinejmenším její jazyk zůstává stejný: když začala invaze na Krym (myslím tu provedenou domobranou v uniformách ze second-handu a v armádních vozidlech z místního auto-bazaru), na polském internetu se stalo hitem srovnání současného usnesení Dumy s rozkazem k obsazení východního Polska 17. září roku 1939. Ten byl i tehdy motivovaný upřímnou snahou o zamezení anarchie a ochranu „naších bratrů“.

Česku tato zkušenost s výjimkou krátkého období ve 20.století chybí, nemůže urgenci současné situace v takové míře cítit, což potvrzuje i scholastická debata o tom „kdo začal“, „kdo je vinen“ a také, že „bychom měli oběma stranám měřit stejným metrem“.

Když jsme před časem připravovali jednu z prvních českých publikací o dějinách polsko-litevské Rzeczpospolité, tedy státu, který v minulosti zahrnoval větší část prostoru, o který v dnešní době jde, narazili jsme na zajímavý jazykový problém. V češtině chybí název pro řeč, z níž se později vyvinuly dnešní ukrajinština a běloruština. Většina jazyků odvozuje tento název od latinského „Ruthenia“ („Rus“), nicméně čeští odborníci nedokázali přijít s jiným slovem než „maloruština“. Pojmem, který věrně kopíruje moskevskou, „velkoruskou“ perspektivu.

Ukrajina není malorusko

Proč je tato perspektiva – kromě chybějícího pocitu existenciální hrozby – tak lákává? V centru krymské Sevastopole se protínají dvě třídy: jedna nese jméno Vladimira Iljiče Lenina, druhá admirála Pavla Nachimova, jednoho z tvůrců válečného námořnictva ruských carů.

V epicentru současné krize tak najdeme i symbolické shrnutí toho, jakým způsobem funguje reaktivovaný „postmoderní“ imperialismus Putinova Ruska. Má ve své nabídce něco pro „sovětského člověka“, který žije z nostalgie za Sovětským svazem, a konzervativcům nabízí odkaz na slávu carských orlů a obranu před „západní dekadenci“. Jedno i druhé najde všude po světě.

Padající Leninové vyjadřují – nezávisle na tom, jak hodnotíme novou ukrajinskou vládní garnituru a jak to s ní dopadne – touhu zdůraznit, že Ukrajina není „Malorusko“. Odpověď na tuto touhu zase potvrzuje, že se impéria nemění, bez ohledu na to, jakými hesly zrovna lákají pod své prapory. Druhou donekonečna sdílenou citací na polském Facebooku byla slova, která pronesl tehdejší polský prezident Lech Kaczyński na náměstí v Tbilisi v roce 2008: „My dobře víme, že dnes jde o Gruzii, zítra může jít o Ukrajinu, pozítří třeba o Pobaltí…“