Nejtěžší kalibr na Zemana? Ještě se může hodit

Vypadá to jako splněný sen stoupenců představy všeobecné a naprosté transparentnosti – prezident republiky během návštěvy obce Kornatice na Rokycansku probírá s občany utajované informace, na dotaz z publika se rozhovořil o dilematech souvisejících s údajným vyplacením výkupného za dvě Češky unesené v Pákistánu. Jak víc transparentní se může nějaká země stát, než tenhle domov náš, kde všichni od Aše po Břeclav včetně Kornatic mají právo zeptat se hlavy státu na věci, které jiné země utajují, a dostane se jim vyčerpávající odpovědi. Pokud ale jeden stav, kdy se prostě „všechno rozkecá“, nepovažuje za ideální, vnímá události posledních dnů spíš jako bolavou frašku.

Aféra kolem vyplacení výkupného a především výměny dalších unesených Čechů za Libanonce Fajáda, který byl v Česku vězněný a rozhodovalo se o jeho vydání do USA, se ale stala fraškou dávno předtím, než ji svým charakteristicky nuancovaným způsobem korunoval Miloš Zeman. Výměnu v rozhovoru pro média „propíchl“ ministr obrany Martin Stropnický. Někdo další povolaný se o detaily obou operací  podělil s Respektem. O tom, zda časopis jednal eticky, když zveřejnil detaily (zvlášť informaci o cestě jedné z unesených na Blízký východ), se dohaduje celý český Facebook. Vzato věcně neřekl prezident nic, co by už všichni pár dní nevěděli. Stejně jsou ale jeho slova, velmi mírně řečeno, neprozíravá, v něčem neloajální ke státu, jehož je Miloš Zeman, pokud vím, hlavou. Loajální představitel státu to má často těžké. Třeba když se v médiích probírají státní tajemství, informace o tom, jak moc a kdy se jaká tajná služba znemožnila, musí se tvářit, že vlastně o ničem neví, prostě proto, že tajné zůstává z jeho hlediska tajným, byť by to bylo desetkrát rozkecáno a taky z nějakého ohledu – snahy nerýpat se v ostudě, nerozmazávat ji dál, když je beztak víc než dost velká.

Pro hodně distancovaného pozorovatele může prezident Zeman představovat pozoruhodný úkaz, někdy je těžké říci, zda je jeho jednání plodem nějakého promyšleného plánu, impulsivní chuti něco prohodit do větru. Jistým způsobem to ale funguje, A nakonec je asi jedno jestli jeho řeči o zaplaceném výkupném byly součástí jeho snahy dělat to vládě nebo hlavně premiérovi těžké nebo jestli jen pocítil potřebu pobavit se s občany o tom, co četl v novinách, přece po něm nikdo nemůže chtít schopnost rozlišovat, o čem z otištěného se státní představitel může bavit při návštěvě Plzeňského kraje, že… Vlastně je těžko říct, která z těch dvou možností je horší. 

Představitelé vládních i opozičních stran Zemanova slova odsoudili. TOP 09 prezidenta vyzývá, aby odstoupil, místopředseda Marek Ženíšek zmiňuje možnost ústavní žaloby pro velezradu. To je ale další velké slovo v době, která zažívá jejich zběsilou inflaci. Směr jakým se dal Miloš Zeman vést českou politiku, může leckomu připadat suspektní. Interpretovat poslední prezidentův úlet jako „jednání směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu“ ale vyžaduje nastartovat imaginaci do skutečně vysokých obrátek. Politika permanentního pobouření Zemanem může vycházet z nějakého reálného základu, má ale jednu nevýhodu – zas až tak moc nefunguje. A pokud bude TOP 09 po každém prezidentově nevhodném vystoupení střílet z těch nejtěžších kalibrů, bude výsledkem další vrstva neutuchajícího kraválu, který nikdo nebude vnímat až třeba nastane chvíle, kdy bude plně na místě.