Fotografka zaznamenala umírání vlastního otce

I když se to dá snadno zpochybnit, je to příběh o hluboké lásce. I když se mnozí budou odvracet, protože smrt zmizela z našich životů za plentu nemocničních pokojů, odvážila se londýnská fotografka Briony Campbellová pozvat smrt dál.

Odhodlala se k kroku, který balancuje na tenké hraně morálky. Campbellová zaznamenala poslední dny svého umírajícího otce. Učinila tak ale s obrovskou mírou empatie, citlivosti a lásky.

Toto je příběh o konci bez konce. Toto je vztah, který stále zkoumám. Toto je můj pokus rozloučit se s mým tátou, s pomocí mého fotoaparátu. Bylo ošidné a nelehké být dobrou dcerou mého umírajícího otce. Snažila jsem se najít správnou rovnováhu mezi starostí o jeho potřeby a mezi časem, kdy jsem sama bojovala se svým smutkem. Zpočátku se myšlenka, že si tyto dny budu zaznamenávat na fotoaparát, zdála nerozumná. Ale nakonec si myslím, že se to stalo pro nás oba řešením.

Tak zní výňatek z jejích textů, které psala o osmi měsících strávených s otcem umírajícím na rakovinu. V okamžiku smrti, říká Briony, se ve své dvojí roli dcery a fotografky nakonec cítila úplně přirozeně. Nebyla tam žádná zeď, žádná překážka. Přála si zachytit úplně všechno, smutné i krásné věci, jak jí vždycky říkala její máma.

Když Briony vyšla z místnosti, ve které zemřel její otec, najednou se zastyděla – myslela si, že smrt dokáže zdokumentovat objektivně. Nakonec ji zachytila spíše instinktivně, jako prožitek.

Rubriku připravuje Radek Burda ve spolupráci s Art Photo magazínem (www.artphotomag.com), který laskavě fotografie zapůjčil k otištění.