Definitivní vítězství Pavla Kohouta nad Vítězným únorem

V únorových dnech 1948 byl dvacetiletý Pavel Kohout na služební cestě v Sofii a velmi ho trápilo, že nemůže být „u toho“ v Praze. Nepochybně by stál v čele. V čele nějakého průvodu, nějaké manifestace, v čele nějaké recitační úderky, pro niž by s horoucím srdcem složil nějaké zvučné verše.

Byl by zcela pohlcen událostmi a strašně by toužil být v nich, účastnit se jich, vyniknout v nich.

To Pavel Kohout ví a už dávno to přiznává, je si toho vědom, jak byl a je málokdo, kdo to na straně vítězů tehdy prožil. Je to přitom už tak dávno – a je to stále tak strašné a jistým způsobem zahanbující, že se k tomu musí vracet celý život a snažit se s tím něco udělat. A co může jako spisovatel a dramatik udělat? Psát o tom. Protože ho to také fascinuje. Dějiny a jeho život v nich.

V sobotu měla v Klicperově divadle v Hradci Králové (světovou) premiéru nejnovější Kohoutova hra nazvaná nejjednodušeji, jak to vzhledem k obsahu šlo, Vítězný únor, režíroval ji Břetislav Rychlík. Mimochodem, to divadlo v „salonu (první) republiky“, jak se Hradci říkalo před rokem ‘48, se jeden čas jmenovalo Vítězného února…

On ten náš Únor ‘48 je zvláštní. Pro komunistický režim to byly posvátné dny rudého adventu, jehož vyvrcholení přišlo 25. února, kdy se Klement Gottwald vrací z Hradu s posvěcením od starého prezidenta, že nový věk může začít. Jaro se rozlilo po zemi a zabarvilo ji doruda. Pro poražené to byly dny jakési nepochopitelné ztráty soudnosti, odvahy a rozumu, při níž se hrál vabank s kartami, které ti, kdo s nimi měli hrát, ani neměli v ruce. Prostě řečeno: všechno se to podělalo.

Pro vítěze je to přitom vítězství jistým způsobem pitvorné a trapné, protože vynucené na bezmocném starci a na slabých hráčích, z nichž někteří ani nevěděli, za jakou stranu chtějí hrát. Na druhé straně to byla porážka tak absolutní a přitom hloupá – tím spíše, že se tehdy ještě obešla bez krveprolití a teroru. To mělo přijít posléze.

Lze z této zaprášené historie, kde se chór čili davový lid vyskytuje v těžkopádném provedení strýců a babek na náměstích, vytěžit něco jiného než několik obecně povědomých výjevů?

Lze, ale musíte být Kohout… Musíte být autorem se smyslem pro drama a teatrálnost, s vybroušeným citem pro vypjatost okamžiku a perspektivu budoucnosti. Musíte mít v krvi touhu vidět dění jako hru zápletek, intrik a soubojů taktik a taktiků. Musíte umět vychutnat jazyk poražených a jazyk vítězů, musíte rádi cítit krev děje a konání a úzkostný pot porážky a strachu a nesmíte se bát vidět i věci nízké a banální jako součást velkého spektáklu. A pak musíte mít kuráž a samozřejmě obrovský talent do toho jít a být tak drzý, že i trapný Únor ‘48 představíte, jako by to udělal sám Shakespeare, tedy jako alžbětinské drama. Tedy s blankversem, v němž, jak Kohout říká, i „hovno zní vznešeně“.

Je to hra výjimečná v nejrůznějších ohledech. Je to historická hra, které se už příliš nepíší ani neinscenují. Výstupy se odehrávají na pozadí historických událostí, oněch únorových dnů s přesahem ke smrti Jana Masaryka (10. 3.), již tu Kohout interpretuje jako sebevraždu inscenovanou jako vraždu – čímž chtěl smýt svou osudovou chybu (ponechme to polemikům a přiznejme autorovi právo na licenci). Historické děje do hry přímo vstupují a samy scény a aktéři je určují. Vystupují v ní tedy reálné historické postavy (Jan Masaryk, Edvard Beneš s chotí Hanou, komunista Václav Kopecký...) i postavy jaksi znakové, symbolické, zločinci, naivové, radikálové i umírnění, příští vítězové a poražení. Důležitou roli tam má, jak jinak, sám autor, mladý a dostatečně pitomý, ale jistě upřímný básník Pavka, který, stržen vichrem dějin a svých ambicí, stává se podílníkem na zločinu, a teprve pak mu mají spadnout klapky z očí.

Je to spektákl, kde se kují pikle, kde se intrikaří, kde se jedni přidávají na jednu stranu a druzí z ní s hrůzou odpadají, kde se lže, klame a také věří. Starý vládce je bezmocný, mladí zločinci i idealisté se derou k moci. Šalba a klam vítězí, slaboši se přidávají nebo jsou drceni. Spád je po většinu představení ostrý, střety dialogů vybroušené, herci mají co hrát a divák má co poslouchat. Není to žádná výuka z dějin, je to spíš lekce z morálky a politické taktiky. Zlo vítězí, dobro – nebo dejme tomu demokracie – jsou slabé a nevěří si. Těch pár idealistů zřejmě čeká těžký osud, a ani národ v tom není bez viny. Mladý básník Pavka se stává podílníkem zločinu a jednou o tom všem napíše hru, v níž svou roli předvede jako součást velké, a přitom jaksi směšné tragédie.

Jistě, na Pavla Kohouta můžete hledět různými způsoby, dle toho, jakou část jeho bohatého života vezmete za podstatnou – a také dle toho, co o něm víte a co jste přečetli či viděli... Co se týče současnosti, pak s přesvědčením, jež mi nikdo jen tak nevyvrátí, říkám, že existuje-li v české společnosti a kultuře nějaký opravdový frajer, je jím Pavel Kohout. Ve svých osmaosmdesáti si vykračuje českou realitou lehkým krokem, který už nic nemůže rozhodit. Nic ho totiž nemůže připravit o jistotu, že on, jenž si vším prošel, do všeho se namočil, ve všem vynikl a ve všem si vedl svou, má své jisté. Je to velký autor, který může vyzvat na souboj každého, dějiny i sebe. Což v jeho případě vlastně splývá v jedno.

Psáno po sobotním (29. 10.) premiérovém představení v Klicperově divadle v Hradci Králové.