Antonín Švehla: Filozof selského rozumu a velmistr vyvažování systému

V záplavě doktorů práv a novinových intelektuálů v české politice se vyjímal statkář Antonín Švehla, vůdce nejsilnější partaje první republiky. Udržet se vysoko v síťovině politiky prvorepublikové dokázali jen ti nejprotřelejší. Kdo se v souručenství magnátů pražské smetánky pohybovat neuměl, kdo v zákulisních hrách neměl co nabídnout, toho to smetlo. A kdo se postavil soustrojí systému silné partajní pětky a skupiny „hradní“ nastavenému tak, aby smetlo vše nepohodlné, skončil v nějaké reakcionářské pidistraně.

Antonín Švehla, dlouholetý vůdce agrárníků, nejsilnější strany prvorepublikové, byl velmistrem ve vyvažování systému a obrusu partajních extrémů. Dokázal ve složitém národnostním a sociálním soustátí nazývaném ČSR nalézat cestičky, jak klidnit zdvíhající se bouře. Vídeňské Illustrierte Kronen Zeitung ho v nekrologu nazvaly „vedle Masaryka asi nejváženější osobností veřejného života v naší sousední republice“.

Masaryk ho měl za poradce v záležitostech domácí politiky, pokládal ho za „jednoho z největších státníků v Evropě“. Vážil si Švehlovy oddanosti sedláckému stavu; sám přeci na statku vyrůstal a do Hostivaře ke Švehlům rád jezdíval.

Na Švehlovo mlčení byl spoleh a osobně nepatřil k akcionářům republikové kleptokracie. Všeobecně se předpokládalo, že prezidentskou funkci po TGM převezme právě on. Nicméně důvěrníkem Masarykovým zůstal Beneš. A ten na náklonnost otce zakladatele ku Švehlovi žárlil. Lze jen spekulovat, co by, kdyby Švehla nebyl nemocen: konflikt s ním by hašteřivý Beneš neustál.

Lihová smůla

Že statkář dokázal obhájit prostor ve vlastní partaji, ukazuje aféra zvaná lihová z let 1923–1924, kdy byl předsedou vlády a velmi často ve styku s prezidentem. Švehlovým úhlavním sokem mezi agrárníky byl o pět let starší statkář a senátor Karel Prášek. Nebyl to žádný partajní zlodějíček, ale jeden z prvních vůdců zemědělského hnutí v Čechách, za Rakouska poslanec a ministr bez portfeje, v Kramářově i Tusarově vládě ministr zemědělství.

Zatímco Švehla kladl důraz na co nejširší členskou základnu a na podporu malorolníků („venkov – jedna rodina“), Prášek byl představitelem vyhraněného velkostatkářského křídla agrárníků. V rámci rozsáhlé pozemkové reformy, odhlasované narychlo ještě nevoleným parlamentem v dubnu 1919, přišel o část půdy. Prášek též předsedal Družstvu hospodářských lihovarů a spravoval jeho fond. Z něho tekly peníze „nadstranicky“ prospěšným lidem, aby nebránili zvyšování cen lihu. Jedna z dobrých statkářských duší družstva se roku 1923 zajímala o to, kam že putovaly dvě desítky milionů korun, a Prášek jí odmítl odpovědět. Udala ho tedy a šetřením se zjistilo, že z fondu zmizelo nejméně třicet milionů a z nich tři že šly odborářům.

Každá partaj a sdružení měly podobné fondy. Své tajné finanční zázemí měl ostatně i prezident a s Benešem disponovali fondem pocházejícím mimo jiné z ukradeného carského pokladu legionáři.

Bulharské dědictví

Třebaže se Prášek osobně neobohacoval, vzbudilo odhalení pokrytecky nevoli. Masaryk ho nepozval na novoroční přijetí na Hradě, ačkoli byl Prášek předsedou Senátu. Znemožnil Práška, aniž by Švehla řekl slovo pro nebo proti, a zbavil ho tak soka. Také se zničehonic objevil dokument z vídeňských archivů prokazující, že Prášek za války udával: až taková tajemství na Hradě „uměli“ odhalovat díky Emanuelu Voskovi, o němž povyprávíme někdy později.

Švehla donutil Práška rezignovat na senátorský mandát a dal ho vyhodit z partaje. Psanec pak založil Stranu agrární a konservativní a zcela s ní pohořel. Zemřel rok před Švehlou. Vlastní otázka lihové aféry, kam putovaly miliony z družstevního fondu, zůstala logicky nezodpovězena. Důsledkem aféry byla též kulišárna zakazující předsedům obou komor parlamentu zasedat v představenstvech a dozorčích orgánech profitních společností…

Podobně Švehla zkrotil předčasné ambice o pět let mladšího Milana Hodži, ministra ve svých kabinetech a premiéra v letech 1935 až 1938. Hodža patříval do skupinky poradců arcivévody Františka Ferdinanda a na rozdíl od Beneše prosazoval spolupráci v regionu, nikoli se vzdálenou Francií. Neopatrně se zapletl do sporu dvou příbuzných Koburků, členů bulharského panovnického rodu, o pozemkové dědictví na Slovensku. Princ Cyril chtěl svého synovce zbavit nároků na ně a pokoušel se o to změnou litery zákona mezi pražskými zákonodárci. Právníci stáli miliony a s princovou lobbistkou, baronkou von Einem, se prý Hodža „jaksi“ zapletl. Pravdu o jeho angažovanosti na princově straně se již asi nedozvíme. Se Švehlou v zádech přežil svůj nápad stát se ministrem zahraničí a nějak přitom přehlédnout Beneše…

Celý portrét Antonína Švehly si přečtete v knize Velcí Češi 1918 historika a novináře Josefa Landergotta, která vyšla v Edici Echo. Objednat si ji můžete ZDE.