Nejhorší prezident Spojených států
Je docela možné, že už to bude – nebo za pár let – jinak, ale tradičně platilo, že nejhorším americkým prezidentem v historii byl Warren G. Harding.
To jméno už není mimo USA příliš známé, neboť ani ty jeho prohřešky nebyly tak kolosální a neměly globální dosah. Amerika za jeho časů byla sice už tou báječnou zemí, po níž touží (skoro) každý, ale pořád ještě byla dosti daleko od zbytku světa na to, aby o každém průšvihu hned věděl kdejaký jouda na síti, ať už u ní sedí v Tachově, nebo v Rávalpindí.
Republikán Harding byl v pořadí 29. prezident Spojených států a v úřadu byl od března 1921 do 2. srpna 1923. Dva dny před oním datem zkolaboval ve vlaku nedaleko San Franciska, pak přesto vystoupil na nádraží, kynul zástupům, došel do hotelu, tam znovu padl – a již nevstal. Bylo mu 58 let. Jako důvod smrti byla oznámena mrtvice, ve skutečnosti trpěl silnou trombózou věnčitých tepen. To je, jak známo, fatální nemoc, jíž lze pomoci problematickým životním stylem, především popíjením – a to v čase prohibice – a kouřením. Harding dělal oboje, pokud budeme za kouření považovat žvýkání tabáku, jež prý provozoval s velkou vášní. Pochválil ho za to jeho velký současník T. A. Edison, jenž o Hardingovi pronesl, že je to „skvělý chlapík – jako každý, kdo žvýká tabák“.
Harding byl dle všeho žoviální a příjemný člověk, který byl mezi svými lidmi velmi oblíbený. A to mu právě přineslo největší potíže. Jak to často u bodrých mužů bývá, měl špatný odhad na lidi. A to je u takových funkcí, jako je americká prezidentura, problém. Jak píše Paul Johnson ve svých Dějinách amerického národa, dopustil se dvou zásadních chyb. První byla, když jmenoval ministrem vnitra „nabubřelého senátora za Nové Mexiko Alberta Falla, z něhož se vyklubal ničema“. Druhá chyba byla, když důvěřoval ministru spravedlnosti Harrymu Daughertymu, jenž ho ubezpečoval, že ho bude chránit před klikou spřízněných politiků z Hardingova domovského Ohia.
Výsledkem byla série největších politických skandálů spojených s dosavadní historií prezidentského úřadu: trumfla je až aféra Watergate na začátku 70. let. Fall kšeftoval s pozemky a s pronájmy federálních ropných polí (tzv. aféra Teapot Dome, nazvaná podle naleziště ropy ve Wyomingu) a Daugherty nejenže korupčníky a pašeráky z Ohia nevypudil, ale naopak je nechal řádit přímo v centru Washigtonu, v takzvaném zeleném domečku na K Street, kde se usadil „ohijský gang“, nepřímo spojený se svým krajanem prezidentem. Když se aféra provalila, byly z toho dvě sebevraždy na vysoké úrovni a velmi pošramocená pověst prezidenta, jenž sice pravděpodobně do věci přímo zapojen nebyl, ale nesl za ni morální odpovědnost.
Johnson, který rád vyvrací zaběhnutá klišé, tvrdí, že Hardingova špatná pověst je nezasloužená. Za jeho vlády, byť trvala pouze dva a půl roku, se Americe dařilo, ekonomika šla do konjunktury, nezaměstnanost téměř zmizela. K jeho největším zásluhám patřilo, že zřídil Rozpočtový úřad, který zavedl centrální kontrolu výdajů, takže poprvé se udělal pořádek v tom, na co federální výdaje jdou. Neměl to špatné ani u obyvatelstva, jemuž se jeho žoviální styl líbil, i on sám se lidu fyzicky líbil – říkalo se, že po dlouhých letech má Amerika prezidenta, který vypadá, jak by měl prezident vypadat.
Kdyby byl Hardingovi dopřán čas, píše Johnson, určitě by dokázal situaci stabilizovat a vyvrátit podezření, jak se to většinou americkým prezidentům nakonec daří… Aspoň to píše Johnson. Smrt přišla však příliš brzy, během jeho velké „udobřovací“ cesty po Americe, při níž navštívil i Aljašku a pak se podél západního pobřeží vracel na jih, kam však již nedojel… Když jeho ostatky putovaly vlakem na východ, byla trať obsypána obrovskými zástupy Američanů, kteří, jak zase píše Johnson, cítili, že tento „slušný, laskavý, bodrý a obyčejný muž byl jedním z nich“. Nebo prostě byli zvědaví, neboť mrtvý prezident nejede kolem vlakem každou chvíli…
Brzy po smrti přicházejí další rány Hardingově reputaci. Nejprve v New Republic začíná šéfredaktor Bruce Bliven vydávat sérii článků, jež vytvářejí legendu o „ohijském gangu“, který prý využíval Hardinga jako nastrčenou figurku s dlouholetým cílem vydat Ameriku do rukou Andrewa Mallona (to byl podnikatel, mecenáš, filantrop a po Rockefellerovi a Fordovi třetí nejbohatší muž USA své doby) a představitelů velkého byznysu. Johnson tvrdí, že pro to nejsou žádné důkazy, a navíc že Bliven byl komunista, jemuž proto nelze věřit už vůbec.
Další rána přišla o tři roky později, když jistá Nan Brittonová vydala knihu Prezidentova dcera, ve které oznámila, že měla s Hardingem poměr, jehož plodem je její dcera. Johnson opět s jemností sobě vlastní označuje Brittonovou za „povětrnou dívku“, která mohla mít dítě s kdekým.
Tím ovšem rány padající na nebožtíka Hardinga neustaly. V roce 1930 vyšel bestseller Záhadná smrt prezidenta Hardinga, v němž jsou mimo jiné líčeny opilecké orgie se sboristkami v sídle „ohijského gangu“. Také tuto knihu označuje Johnson za pouhou snůšku lží. A nebyla poslední. Dcera Theodora Roosevelta Alice, která prý měla na Hardinga pifku, neboť porazil v nominaci na prezidenta jejího muže Nicholase Longwortha, si přisadila knihou Nabité hodiny, v níž popisuje Bílý dům za Hardinga jako „opilecké doupě“. Následuje rozkošná citace: „Vzduch je ztěžklý tabákovým kouřem, kolem se povalují podnosy s lahvemi snad všech značek whisky, na stolech leží připravené karty a pokerové známky – v takové atmosféře se člověku hned vybavují rozepnuté vesty, nohy na stole a plivátka na dosah...“ Ano, takové dekadenci nelze odolat.
Korunu všemu nasadila kniha novináře S. Hopkinse Adamse Neuvěřitelná éra neboli Život a doba Warrena Gamaliela Hardinga (1939), která vše spojila dohromady a jež se nakonec začala brát za bernou minci. Fixovala představu o Hardingovi coby démonickém králi vládnoucím v „éře zlatého telete“, v níž se koncentrovala všechna mravní bída těch úžasných dvacátých let, roaring twenties.
Podle Johnsona to ale všechno byla jedna velká nespravedlnost. Když se v roce 1964 otevřela Hardingova korespondence, ukázalo se prý, že to byl „pateticky ostýchavý muž“ s pronikavou inteligencí, kterému jen předčasná smrt zabránila vstoupit do galerie velikánů.
Možná. V každém případě se loni objevila zpráva, že na požádání Hardingových potomků byly provedeny testy DNA (srovnávalo se DNA prezidentovy prasestřenice a vnuka Nan Brittonové, oné „povětrné dívky“) a ty potvrdily, že… jsou příbuzní. Hardingova rodina prý výsledek testů přijala s pochopením a těší se na nové příbuzné.
