Žijeme prý v nejlepší možné době. Tedy někteří

Žijeme v nejlepší možné době a máme štěstí, domnívá se ekonom Tomáš Prouza. Charakterizoval jsem ho jako ekonoma nejen proto, že jeho státních funkcí přibývá tak, že by to neumožňovalo hladké plynutí textu, ale hlavně proto, že v tomto tweetu mluví jako ekonom. Je to typický pohled člověka profesionálně se zabývajícího vysokou ekonomií – „davoského člověka“, podnikatele, manažera či bankéře globálního formátu anebo pracovníka globálních ekonomických institucí. Prouza, který byl vedle kariéry v soukromém sektoru náměstkem ministra financí, zástupcem ČR u Světové banky a nyní (mimo jiné) státním tajemníkem pro EU, tento svět reprezentuje.

Zijeme v nejlepsi mozne dobe. Pocet chudych rychle a trvale klesa. #MameStesti pic.twitter.com/m8FFkTR6id

— Tomas Prouza (@CZSecStateEU) 28. srpna 2016

Graf, který postoval, zachycuje obdivuhodný příběh globálního úspěchu kapitalismu v posledních desetiletích. Vidíme na něm, že na počátku průmyslové revoluce žila naprostá většina lidí na světě v extrémní chudobě – chudobě definované jako příjem nepřesahující 1,90 dolarů na den. Tato částka je přepočítaná přes paritu kupní síly – co si člověk může koupit za 1,90 ne v USA, ale tam, kde žije – a nějak historicky překalkulovaná. Což je vždy nějak vachrlaté, ale nemůže to změnit celkovou pravdu, že na Zemi nejen stále přibývá lidí, ale stále více z nich žije stále lépe. V roce 1820 to bylo pouhých 60 miliónů lidí z miliardy. Dnes je to 6,6 miliard ze 7,4 miliard lidí žijících na Zemi. Ten zelený trojúhelník na pravé straně grafu není žádné esoterické tajemství ani podfuk. Když země jako Čína odhodí hospodářskou politiku spojenou se jménem naší třetí nejpopulárnější strany a začne bouřlivě hospodářsky růst, musí to být někde vidět. Čína samozřejmě nebyla jediná, ale vzhledem k tomu, že v ní žije téměř dvacet procent světového obyvatelstva, by to z hlediska dotyčného grafu úplně stačilo.

Jeden by možná váhal, než by léta poznamenaná brutálními konflikty, jako je válka v Sýrii, ale i populistickými revoltami v mnoha vyspělých zemích označil za nejlepší možnou dobu. Aktéři těch revolt odmítají „davoského člověka“ poslouchat a jsou ochotni instituce, které tento globální rozmach kapitalismu a ústup chudoby podpírají, rozkopat jako kůlničku na dříví. Jak si to vysvětlit? Měli bychom jim ukázat Prouzův graf a přinutit je dostatečně dlouho se na něj dívat?

To asi fungovat nebude. Nejen proto, že ti lidé jsou zhýčkaní a svrbí je dobré bydlo, případně zmanipulovaní Putinovou propagandou. Problém je totiž s tím „my“, k němuž se grafy vztahují.

V roce 2012, krátce předtím, než Prouza nastoupil do Světové banky, vydal jiný pracovník Světové banky, shodou okolností taky Slovan, Srb Branko Milanovič, studii zabývající se rovněž vývojem globálního kapitalismu, ale z trochu jiného úhlu. Když mluvíme o ekonomické nerovnosti, máme obvykle před očima buď nerovnost občanů v rámci jednotlivých zemí (ČR je nejrovnostářštější zemí v EU), anebo nerovnost mezi zeměmi jako takovými (Čína je, měřeno HDP na hlavu, stále ještě chudá). Pokusil se získáním co nejpodrobnějších dat, jako třeba rodinných účtů, říci něco o vývoji globální nerovnosti – jak by vypadala nerovnost, kdybychom byli všichni občané jednoho globálního společenství.

Zjistil spoustu zajímavých věcí a mimo jiné předpověděl současnou migrační vlnu. Z hlediska nejlepší možné doby je ale nejzajímavější, co se dělo s globálním nerovností v době onoho skvělého zeleného trojúhelníku z Prouzova grafu.

Znázorňuje to graf, kterému se začalo říkat „globalizační slon“.

Horizontální osa představuje globální obyvatelstvo rozdělené podle bohatství – první dílek od nuly do pěti představuje pět procent nejchudších obyvatel světa, dílek od 95 do 100 pět procent nejbohatších. Na vertikální ose vidíme, o kolik desítek procent se změnily příjmy daného dílku od roku 1988 do roku 2008. Ti úplně nejchudší si moc nepolepšili. Ale už těm o něco málo méně chudým se vedlo nad očekávání skvěle. Vidíme před sebou cosi jako „globální střední třídu“, jejíž příjmy se od konce komunismu zvedly o 50 až 80 procent. Milanovič uvádí příslušníky středních vrstev Číny, Indonésie a Brazílie jako příklady beneficientů tohoto trendu. Dobře se vedlo i příslovečnému jednomu procentu nejbohatších. Ale podívejte se, co se děje mezi 75 a 85.

Nic moc. Ti si nijak smysluplně nepolepšili a některým se dnes vede materiálně i hůř než před dvaceti lety.

A kdo jsou tito lidé? Podle Milanoviče lidé v některých zemích bývalého sovětského bloku, Latinské Ameriky – a pak část občanů vyspělých zemí, jejichž příjmy stagnovaly. Jsou podle měřítek 70 procent obyvatel světa stále ještě nesmírně bohatí. Ale bývali z toho, co viděli kolem sebe nebo u svých předků, zvyklí očekávat, že se jim povede líp. A nevedlo.

Oni v nejlepší možné době nežijí.

Mnozí jednotlivci si za to určitě můžou sami. Jenže svět je kompetitivní, kdyby ten který jednotlivec byl iniciativnější, ocitne se místo něj v pozici losera globalizace někdo jiný. Na jejich pocitu, že to měli spočítané, něco je. V roce, kdy Milanovič vydal svou studii, prý šéf jednoho amerického hedgeového fondu prohlásil, že „americký nekvalifikovaný dělník je nejpřeplacenější dělník na světě“.

My Češi jsme měli docela štěstí. Stali jsme se součástí západoevropských výrobních řetězců a tím beneficienty globalizace. Ale zaprvé práce v továrnách není vždy takové terno – to by do nich majitelé nesháněli Ukrajince. A za druhé podle některých studií patří naše ekonomika k těm, jejichž pracovní místa jsou vysoce ohrožena nadcházející vlnou robotizace. Byli jsme nahoře, klidně můžeme být dole.

Pokud existuje nějaké ekonomické poučení ze současných západních populistických revolt, pak to, že disproporční negativní dopady globalizace na některé oblasti a obory byly dlouho ignorovány, podceňovány a nechápány. Připomínat si, jaké historické štěstí máme, je zdravé – ale jen pro ty, kdo ho mají. Někteří mohou ukázat na globalizačního slona.