Himllaudon, je tu Laudon. 300 let od narození polního maršálka

Před měsícem zde započatý roční seriál o událostech vážících se k roku 1717, v němž bylo zmíněno probíhající panování Karla VI. a krásná doba temna, musí nutně pokračovat alespoň stručnou zprávou o jednom ze dvou nejdůležitějších porodů toho roku pro naši širší vlast habsburskou.

Ten první se týká samozřejmě květnového narození Marie Terezie, k němuž se ještě dostaneme. O něm věděl ve Vídni a i jinde každý, byť výsledek byl přijat s jistým zklamáním – co dělat, syn by se z dynastických důvodů hodil lépe. 

Ten druhý porod, jenž se uskutečnil 13. února, proběhl naopak zcela stran zájmu a o jeho významnosti nebyl snad kromě rodičů přesvědčen nikdo. Došlo k němu na jednom zapadlém statku v Livonsku, což není v Itálii, nýbrž v dnešním Lotyšsku, tehdy švédském. Nejbližší vesnice se jmenovala Laudohn, dnes se jmenuje Ļaudona a psal se po ní rod, do nějž bylo dítě přivedeno. 

Ano, šlo o posléze slavného generála a pak i polního maršálka Ernsta Gideona Laudona, prostředního z trojice velkých rakouských vojevůdců: ti dva okolo byli Evžen Savojský a náš maršál Radecký. 

Laudonové byli rod baltsko-německý, kdysi dávno se skotskou příchutí, a chudý. Potomkům nezbývalo než poskytovat svou modrou řídkou krev pro účely vojenských tažení a doufat, že tak dobydou slávy a možná i majetku. O rodné Livonsko právě tehdy přišlo nešťastně Švédsko a přešlo pod Rusko. Proto mladý Laudon nastoupil v patnácti letech jako kadet do pěšího pluku ruské carské armády v Pskově, kde v roce 1735 získal hodnost poručíka. Účastnil se bojů s krymskými Tatary na Dněpru a poté odjel do Petrohradu a pokoušel se získat vyšší hodnost. Když neuspěl, požádal o přijetí nejprve do služeb pruské armády, kde byl odmítnut, čehož pak Fridrich II. jistě litoval.

V roce 1742 nastoupil do služeb rakouské armády, což byl šťastný okamžik pro monarchii, jak se později ukázalo. Nebudu tu líčit spletitost tehdejší situace, kdy na zděděné země mladé císařovny doráželi různí dravci, mezi nimiž vynikal především již zmíněný geniální sociopat s hudebními a filosofickým sklony, pruský Bedřich Veliký, který ji (a tedy i nás) oloupil o velkou část Slezska. (Zájemcům doporučuji právě vydanou Laudonovu monografii od Pavla Běliny a Jiřího Kašeho, vydala ji Paseka).   

Laudon vynikl záhy jako statečný, smělý a nesmírně vynalézavý stratég, který se skvěle pohyboval v terénu a pochopil, že války se nevyhrávají jen v bitvách, ale možná ještě více tím, jak se nepřátelskému vojsku znemožní bitvu vůbec svést. Proslulými se proto staly jeho nenadále výpady do týlu a náhlé přepady, které daly vzniknout pěknému zaklení, jež v naší době zpopularizoval krkonošský Sudeťák Trautenberk: Himllaudon!, což znamená Himmel, Laudon!, tedy Nebesa, je tady Laudon!

Vzorovým příkladem takového, dalo by se říci guerillového způsobu války, bylo, když Laudon 30. června 1758 u severomoravského Domašova nad Bystřicí rozprášil mohutný zásobovací konvoj, který směřoval k pruskému vojsku obléhajícímu Olomouc. Výsledkem bylo, že Fridrichovi nezbylo než obléhání, po němž do našich dob zůstalo na tehdy čerstvě vztyčeném olomouckém trojičním sloupu několik koulí, zanechat a se skřípáním zubů odtáhnout zpátky do Branibor.

To bylo pro naši vlast štěstí, neboť padla-li by Olomouc, měli by Prusové před sebou Vídeň jak na servírovací míse. A bůhví, jak by to dopadlo, zda by třeba pak Morava nebyla odtržena od Čech, i když by si to možná někteří Moraváci přáli.

Maršálek Laudon zemřel v pěkných čtyřiasedmdesáti letech v Novém Jičíně, kde dnes je muzeum a busta (sídlil však na zámku v Hadesdorfu u Vídně, kde je pohřbený). Nebylo to jediné místo v českých zemích s ním spojené: na čas se usadil v zámku Bečváry u Kolína: dnes patří jedné rockové hvězdě, která ho zachránila před zřícením. Nejtrvalejší památkou je však asi ta známá naivní píseň o tom, že jede skrz vesnici a má bílou čepici a vtom na něj vykřikne patrola: ženská! 

O Slezsko a také o české Kladsko, o které se Laudon tak bil, totiž Rakousko stejně přišlo. Však to Prusko pak také. Ale bil se tehdy ten rozený Lotyš za nás dobře. A za císařovnu taky. Možná měl motivaci, vždyť s ní byl stejně starý. Tak si rozuměli.