Občanská společnost a Soros

S údivem jsem si přečetl text Daniela Kaisera „Máme českého Sorose“ (Echo24.cz, 8.9.2017), který je rozborem mého rozhovoru pro Hospodářské noviny (ihned.cz, 7.9.2017), a mám pocit, že autor mým slovům záměrně neporozuměl.

Ve zmínce o Schauerově článku z roku 1886 „Naše dvě otázky“ se věnuji pouze pasáži, v níž Schauer píše „Bez ideálu, bez vědomí mravního povolání není národa“. Hubert Gordon Schauer byl žákem Masaryka a jako on či Palacký si dobře uvědomoval, že mravní a humanitní ideál stojí výše než obecná idea národa, že legitimita národa se odvozuje od ideálu humanitního. Otázkou, že Schauer byl skeptický k životaschopnosti českého národa a jazyka, se v rozhovoru vůbec nezabývám. Skeptiky v tomto směru byli i Dobrovský, Jungmann, Šafařík či Kollár, a jak víme z Bráfových pamětí, v osobních rozhovorech pochyboval v té době i Masaryk. Takže podsouvat mi dezinterpretaci Schauerova textu je holý nesmysl. Ostatně mám pocit, že latentní napětí mezi Bolzanovou koncepcí zemského vlastenectví a herderovsko-jungmannovským pojetím národního vlastenectví přetrvalo celé 19. století.

Druhá výtka, že občanská společnost, na kterou kladu důraz, je „mráček na obloze“ proti hrozbě vlády oligarchy, je zjevným nepochopením role občanské společnosti, neboť pokud nebudeme mít kultivovanou, emancipovanou a sebevědomou občanskou společnost, tak nám hrozí, že když náhodou neuspěje jeden populistický oligarcha, tak záhy získá podporu jiný. Občanská společnost, jako kritické zrcadlo, je nejlepší ochranou proti jakýmkoliv snahám o dominanci, proti xenofobnímu populismu a autoritářství.

Demokracie bez humanity, bez morální opory ve vysoké kultuře občanské společnosti se mění v boj všech proti všem, v „tyranii nejdravějších“. Již Masaryk v doslovu k České otázce označil politiku za „velmi důležitou, ale nikoliv pro národ za hlavní a přední“, ale za podstatnější považoval mravní a osvětový pokrok, kulturní program, tudíž péči o občanskou společnost. Pokud by se někdo chtěl v tomto směru dovzdělat, doporučuji mu výborný sborník odborných statí „Česká otázka a dnešní doba“, který vyjde na přelomu roku a ke kterému jsem právě dopsal úvodní slovo.

Funkce občanské společnosti je podstatná v tom, že zrodila občanskou veřejnost a následně veřejné mínění. Soukromá sféra tak získala veřejnou závažnost. To umožňuje kritickou reflexi, což je zvlášť nepostradatelné v našem regionu, kde je liberální a demokratická tradice velice křehká, kde hlavním druhem politiků jsou stále dle nepřekonatelné formulace Istvána Bibó z roku 1946 „falešní realisté“, kteří na vlně nacionalismu a populismu se derou k moci a jsou nositeli „falešné demokracie, antidemokratických vládních praktik při zachování demokratických forem“.

Takže bez tohoto zesměšňovaného „mráčku na obloze“, bez autonomní občanské společnosti, která je nejen sférou „negativní svobody“, svobody od státu, ale i zónou nesouhlasu, ve které mohou být zpochybňovány akty veřejné moci, si nelze uzdravování politiky vůbec představit. Snad ani nemusím připomínat roli občanské společnosti, „paralelní polis“ v rozvoji středoevropského disentu, jenž byl mimochodem významně podporován právě Georgem Sorosem, kterého Kaiser označuje za netolerantního dogmatika. Od té doby investoval více než miliardu dolarů do rozvoje občanské společnosti v naší části Evropy a to včetně velkorysé podpory Středoevropské univerzity (CEU), která je zde mezinárodně nejrespektovanější vzdělávací institucí.

Produktem občanské rozmanitosti a svobodného veřejného mínění je pak otevřená společnost, která je prostředím, kde každý rozhoduje sám za sebe, formuluje názor, zároveň však každý názor může být vyvrácen. Je to společnost kde, dle Popperových slov, otázka Kdo má vládnout? je morální otázkou. O takovou společnost usiluje i George Soros. Není nutné s ním ve všem souhlasit, ale právě on je globálně největším podporovatelem občanské společnosti, postmateriálních hodnot, jako jsou respekt k lidské důstojnosti, k menšinám národnostním, rasovým i sexuálním, či vstřícnost k uprchlíkům a k jiným náboženstvím. S tím souvisí i solidarita s občanskou veřejností ohrazující se proti autoritářství veřejné moci a proti přílivu populismu. To jsou hodnoty, které zakládají liberální společnost a jejich popíráním opouštíme vlastní ideu Západu.

Poslední idea, ke které autor textu chová zjevnou nevraživost, je idea multikulturalismu. Minulý týden jsem se zúčastnil oxfordské globální konference o náboženství ve veřejném prostoru. Diskuse ukázala, že v době po brexitu a nástupu Trumpa je dialog kultur a náboženství nejen výrazem morálního univerzalismu, ale z něj vyrůstající hodnotový pluralismus je zároveň účinnou obranou proti xenofobnímu populismu. Kulturní diverzita je ve svých mnoha polohách jistě velkou výzvou, ale i přínosem; podívejme se na národnostní rozmanitost na předních světových univerzitách, v mezinárodních korporacích či v Silicon Valley, které dnes technologicky ovládá svět. To jsou obtížně zpochybnitelné důkazy o pozitivech multikulturní revoluce.

Luděk Sekyra, Athens Democracy Forum, 13.9.2017