Máme českého Sorose

Zrod českého Sorose včera ohlásily Hospodářské noviny, respektive v rozhovoru s redaktorem se k této ambici přihlásil pražský developer Luděk Sekyra. Ten jak známo posledních zhruba pět let působí – nebo je přesnější sloveso vystupuje? – jako hybatel té části politického spektra, kterou bychom mohli označit jako lidovecký střed. Prosazoval pokus vybudovat třetí sílu české politiky, prý českou verzi CDU, spojením lidovců a Starostů, který byl nedávno odpískán, a už nikdo tak nebude vědět, jestli to nebylo předčasné. Kromě předsedy KDU-ČSL Pavla Bělobrádka patří do Sekyrovy vlivové stáje ministr kultury Daniel Herman a pak ještě jeden kněz, který stojí u čáry mezi kněžstvím a politikou z druhé strany – Tomáš Halík.

V těchto dnech naplňuje developer Halíkovy představy o mezináboženském dialogu mezi křesťanstvím a islámem financováním konference Veřejná sféra a náboženská diverzita na Oxfordu. Odtud po mezipřistání ve vlasti pokračuje na konferenci do Atén, tentokrát o soumraku nad liberální demokracií, kupodivu nikoliv v Řecku (které od roku 2011 zažilo několik brutálních zásahů do politického uspořádání, třeba zákaz už vyhlášeného referenda, od lídrů eurozóny), ale ve střední Evropě. Bude tam se Sorosem, celé se to bude konat pod záštitou New York Times. Tak to máme vnější znaky intelektuálního ranku. 

S těmi vnitřními to je horší. Luděk Sekyra má schopnost se i na malém prostoru intelektuálně zesměšnit. Během zmíněného rozhovoru předvedl neschopnost porozumět psanému slovu (Hubert G. Schauer v proslulém článku Naše dvě otázky z roku 1886 nezodpovídá otázku po smyslu existence českého jazyka a kultury v sousedství germánského světa kladně, jak nám sugeruje Sekyra, ale naopak je krajně skeptický), nepochopení pojmu multikulturalismus (Evropa prý bude multikulturní, ať se nám to líbí, nebo ne, ale muslimy v Evropě musíme překlopit k obrazu svému, jak se to děje v Americe; jenže tam to není koncept multi-kulti, tedy paralelních kultur v jedné zemi, ale cosi mezi tvrdě vymáhanou integrací a asimilací) a dezinterpretoval život svého velkého vzoru. Ano, George Soros byl na konci 40. let v Londýně na LSE žákem Karla Poppera, ale jen o trochu bezprostředněji, než je dnes Sekyra žákem TGM. Na osobní konzultaci, což je, jak sponzorovi Oxfordské univerzity netřeba připomínat, v Anglii podstata univerzitního vzdělání, byl Soros u Poppera podle vlastních vzpomínek dvakrát, maximálně třikrát. Filozof si po letech svého nejmovitějšího žáka ani nepamatoval.

Ale nejde o konkrétní omyly. Jde o to, jakým způsobem část z těch, kdo přišli k velkému majetku, jistě i na základě podnikatelského talentu a píle, přestupuje do jakoby vznešenějších oborů lidské činnosti. Sekyra si nedávno sponzorským darem koupil příslušnost k Oxfordu, v Čechách bral soukromé hodiny v jakémsi zrychleném kurzu klasických věd, do novin dával k otiskování svoje traktáty z politické filozofie. Střih – po ztroskotání dvoukoalice se vydává na cestu posilování „občanské společnosti“, po stopách někoho tak netolerantního a dogmatického jako Soros.

Každý den teď máme před očima horor, v němž je dříve izolovaný, zneuznaný oligarcha Babiš jmenován premiérem. Sekyrova „občanská  společnost“ je proti tomuto bezprostřednímu hororu mráček na obloze. Ale jsou to dvě varianty téhož fenoménu: neschopnosti části našich miliardářů nevypadnout z role. Jeden si koupil lidovou popularitu (a k tomu Českou republiku), druhý intelektuální vážnost. Těch, kdo chtějí promluvit do politiky, se v těchto měsících objevilo víc, naposledy Dalibor Dědek. Po dvaceti letech, kdy akumulovali a konsolidovali bohatství, tu najednou máme typ vnitřně nevyrovnaného miliardáře s jistým potenciálem destabilizovat společnost.