Řecko jako trojský kůň Moskvy?

Snaha evropských politiků udržet krachující Řecko v eurozóně byla zdůvodňována mimo jiné tím, že je nutno zachovat jednotu a bezpečnost Evropy, kterou by případný „grexit“ ohrozil ani ne tak ekonomicky, jako spíše politicky. Evropu by to vážně oslabilo, a to zvláště tváří v tvář Rusku, respektive jeho současné asertivitě a ambicím. Hlubší analýza však tuto argumentaci zpochybňuje a je dosti diskutabilní, jestli je pro evropskou bezpečnost lepší, když Řecko zůstane v západních mezinárodních strukturách, nebo když je opustí.

Připomeňme si, že krajně levicová strana SYRIZA má v programu (vedle spousty sociálních a ekonomických fantazií) i odchod z NATO. Pokud by nakonec přece jen nastal scénář odchodu z eurozóny, případně i z Evropské unie, ocitlo by se Řecko takříkajíc „samo“. Podle některých názorů by pak mohlo jít „ruskou cestou“, tedy zcela se odvrátit od Západu a z ekonomického i vojenského hlediska se přiklonit k Ruské federaci.

Skutečností je, že obě země pojí dlouhodobé historické vazby, které vycházejí mimo jiné ze společné pravoslavné víry nebo z vnímání Turecka coby „dědičného nepřítele“. Řecko také v 90. letech kupovalo ruské zbraně, především systémy protivzdušné obrany. Hodně se mluví i o protažení plynovodu firmy Gazprom do Řecka. A z Ruska už znějí dokonce hlasy, které lákají Řecko do Eurasijského hospodářského společenství, tj. plánu zóny volného obchodu, který (samozřejmě pod vedením Moskvy) sdružuje část bývalých republik SSSR.

Obavy z „ruského scénáře“ pro Řecko dospěly až k obavám, že by se z Řecka mohlo stát něco jako „středomořská Kuba“. Byly předloženy alarmující vize Řecka, jež poskytuje přístavy pro ruské válečné lodě či základny pro strategické bombardéry. Někteří politici by zřejmě řekli, že si takový vývoj „dovedou představit“. Ve skutečnosti je však něco podobného jen velice málo pravděpodobné, a to z několika zásadních důvodů.

Za prvé, jestli může něco zachránit kolabující ekonomiku a veřejné finance Řecka (o čemž lze úspěšně pochybovat), pak to asi těžko budou ruské rakety nebo plynovod. Za druhé, už i samo Rusko dalo jasně najevo, že nehodlá řešit finanční krizi Atén a pokládá ji za záležitost EU. A i kdyby Moskva pomoci chtěla, bylo by to asi hodně obtížné už proto, že ruská ekonomika není zrovna v situaci, která by pro to byla optimální.

Mnohdy se říká, že se Sovětský svaz takříkajíc „uzbrojil“, respektive hospodářsky zkolaboval kvůli enormním výdajům na zbrojení. Podstatně méně se ale zmiňuje fakt, že sovětskou ekonomiku hodně vyčerpávala i pomoc „bratrským“ zemím (tj. levicovým režimům) třetího světa. Ačkoli se i dnešní Rusko snaží budovat jakousi volnou síť spojeneckých států, jedná při tom většinou velmi pragmaticky a s ohledem na konkrétní zisky. Nezdá se tedy příliš pravděpodobné, že by Vladimir Putin toužil sypat rubly do řecké „černé díry“.

Přesto však mohou Atény představovat pro Kreml vysoce zajímavý faktor v jeho geopolitické „hře“ se Západem, respektive Severoatlantickou aliancí a Evropskou unií, kterých je Řecko členem. A právě proto by mohlo být pro Kreml užitečné, jelikož by se za jistých okolností mohlo stát i jakýmsi „trojským koněm“ (což je koneckonců pojem z řecké mytologie), který by v NATO a EU mohl v podstatě pracovat ve prospěch ruských zájmů.

Není žádným tajemstvím, že řada evropských národů, států, stran a politiků chová vůči Rusku vstřícnější postoje. Tradiční vazby na Moskvu ve spojení s nechutí, kterou nyní mnozí Řekové cítí vůči západní Evropě, by tak mohly klidně způsobit, že by se z Řecka stal nejvíce proruský člen EU a NATO, který by poté mohl dost problematizovat zahraniční a bezpečnostní politiku západních států, a to zdaleka nejen vůči Moskvě.

Dnes už si jen málokdo vzpomene, že v roce 1999 patrně chybělo jen málo k tomu, aby Řecko vetovalo operaci Allied Force proti Jugoslávii. Nyní by mohl nastat scénář, kdy Řecko vedené vládou populistů (a je asi vcelku jedno, zda by šlo o marxistickou levici nebo nacionalistickou pravici) přímo vetuje (nebo dost komplikuje) třeba prodloužení protiruských sankcí či nějakou zahraniční vojenskou misi. A k jeho postoji by se velmi pravděpodobně připojily některé další členské země, jejichž vlády jsou tak či onak blízké Kremlu.

Jak známo, z NATO či EU formálně nelze nikoho vyloučit. Obě organizace byly koncipovány takříkajíc „na věčné časy“, respektive s očekáváním, že členství v nich země automaticky zavazuje, aby se chovaly jakýmsi způsobem. Řecko však již dnes představuje křiklavé varování, že není zase tak obtížné tohle pojetí rozbít. Také proto by úsilí udržet Řecko v eurozóně (jakkoli třeba dobře míněné) mělo mít i svoje jasné meze, stanovené mimo jiné racionálním chápáním geopolitické a bezpečnostní reality dnešního neklidného světa.