Humanitární supervelmoc skolila naivita

Letos v únoru vyhlásil známý institut European Council on Foreign Relations, v jehož správní radě zasedá hned několik evropských exministrů zahraničí a významných diplomatů, žebříček nejvlivnějších zemí Evropy v zahraniční politice. Jedničkou se stalo Německo. O druhé místo se podělila Británie se Švédskem.

Pozice Londýna asi nikoho nepřekvapí. „Je skutečně mimořádné, že do velké trojky lídrů se Švédsko dostalo před Francií,“ komentovala výsledky autorka žebříčku Susain Dennisonová. Švédská ministryně zahraničí Margot Wallströmová měla jasno. „Tuto pozici jsme si zasloužili tím, že jsme dlouhodobě humanitární supervelmocí. Tuto svou politiku, kdy jsme otevřeni ohroženým lidem z celého světa, budeme pečlivě pěstovat a kultivovat.“

Uběhlo osm měsíců. Otevřenými evropskými hranicemi se prohnala migrační vlna. Přistěhovalci z rozvrácených zemí Blízkého východu, Afriky a také Balkánu měli dva cíle. Německo a Švédsko. Do skandinávské země s 9,2 miliony obyvatel proudilo až deset tisíc migrantů týdně. Celkově tam letos přišlo už téměř dvě stě tisíc lidí. Švédové měli ambiciózní cíl přijímat nově příchozí v počtu rovnajícím se jednomu procentu stávající populace, tedy 92 tisíc migrantů ročně. Pod dvojnásobným náporem a poznáním, že nad migrační vlnou není žádná bezpečnostní kontrola, humanitární supervelmoc zkolabovala. Koncem listopadu zavřela hranice, vyhlásila, že je plno, a požádala ostatní země EU o přerozdělení migrantů, které už má na svém území.

Etalon západní levice

Konec humanitární supervelmoci byl plný emocí. Premiér Stefan Löfven závěrem listopadu svolal mimořádnou tiskovou konferenci, na níž oznámil, že levice i pravice, které se ve Švédsku střídají u vlády, byly naivní při posuzování rizik islamistického extremismu a nepřizpůsobily tomu bezpečností politiku. „Snad pro nás bylo těžké si v našem stavu mysli přiznat, že tady můžou žít lidé sympatizující se zabijáky z IS,“ pokoušel se Löfven pojmenovat kořeny té naivity.

K silnému výroku určitě přispělo i to, že Iráčan Mutar Muthanna Majid, podezřelý z příprav teroristického útoku ve Švédsku, přišel podobně jako přinejmenším tři z pařížských zabijáků v chaosu migrační laviny, kdy se přestaly kontrolovat hranice. Odhalen byl přímo v azylovém centru pro uprchlíky v Bolidenu na severovýchodě země. Po boku předsedy vlády stojící vicepremiérka Åsa Romsonová se ve chvíli, když oznamovala změnu azylové politiky, kdy Švédsko už nebude přijímat další migranty, rozplakala. Záznam jejího pláče se už stal jedním ze symbolů migrační krize.

Ty emoce zrovna u Švédů, kteří jsou většinou spíš zdrženliví a střídmí, nejsou vůbec překvapivé. Status humanitární supervelmoci, nabízející nový domov nejen politickým uprchlíkům, ale i ekonomickým migrantům z různých zemí, se stal pilířem švédské identity. Pro levicové a progresivistické politiky z mnoha zemí bylo Švédsko nedostižným vzorem, který chtěli alespoň zčásti prosazovat. Bylo velmi rovnostářskou, ale zároveň velmi pracovitou a výkonnou společností. A spolu s tím udávalo tón ve všech moderních ideových tématech, jež v levicově liberálních kruzích, náchylných k utopickým snům sociálního inženýrství, rezonovala.

Celé téma najdete v Týdeníku Echo.