Věčný sen o unijní armádě. Proč není v našem zájmu

Počátkem 90. pracoval v Mladé frontě Dnes redaktor, jenž se už tehdy specializoval na Evropskou unii. Bylo to v době, kdy nejen, že tehdejší Evropská společenství dávala najevo, že přijetí nových členů z řad bývalých komunistických zemí je věcí daleké budoucnosti, ale pro Československo bylo aktuálnějším problémem, zda se nerozpadne na dva státy, a ne, zda a kdy postoupí část své suverenity Bruselu. Onen redaktor nicméně považoval vznik jednotné federální Evropy za věc, která je takříkajíc za rohem, a psal o tom způsobem, který měl ve čtenářích vzbudit pocit studu – za sebe samé a za jejich politiky – že, zatímco Západní Evropa už se rozhodla a kráčí neochvějným krokem k federálnímu cíli, my se chováme, jako bychom to nevěděli. Vždyť Evropa má svou hymnu – to patřilo k jeho oblíbeným podpůrným argumentům. Dalším bylo, že vzniká společná Evropská armáda. Asi tak jednou do roka přišel se zpravodajstvím o tom, že Němci a Francouzi zřídili společnou vojenskou jednotku, která někde pochodovala, což byl zárodek budoucnosti, která už je za rohem.

Čas ukázal, že ta budoucnost za rohem není. Kroky, které Evropa ke společné obraně učinila, jsou jen byrokratické a symbolické. Tzv. European battlegroups, o jejichž zřízení bylo rozhodnuto v roce 1999, jsou projektem povýtce virtuálním. Ani Lisabonská smlouva neunionizovala obranu. Společná evropská armáda zůstává tak jako před pětadvaceti lety jen snem malého počtu eurofederalistických fanatiků.

Jeden z nich se bohužel stal předsedou Evropské komise. Redaktoři německého deníku Die Welt asi chtěli udělat Jean-Claudovi Junckerovi radost, a tak se ho v nedávném rozhovoru zeptali, zda EU nepotřebuje armádu. A Juncker nezklamal: Společná armáda by ukázala světu, že už nikdy nemůže nastat válka mezi evropskými zeměmi. Umožnila by Unii věrohodně reagovat na ohrožení členské nebo sousední země, rozplýval se Juncker. Na navazující otázku, zda by Rusko neanektovalo Krym, kdyby existovala evropská armáda, odpověděl ovšem jako pravý Evropan: „Vojenské odpovědi jsou vždy špatné odpovědi.“ Přesto by prý společná armáda dala Rusům najevo, že myslíme obranu evropských hodnot vážně.

Jako přesvědčivý argument pro zřízení evropské armády to tedy nevyznělo. I když samozřejmě nepodceňujeme pocit vzrušení, jaké může v expremiérovi Lucemburska (počet vojáků v činné službě: 1 057) vzbudit představa, že by byl na dosah velení kontinentální armádě.

Pro případní Junckerovy spolusnílky nicméně neškodí cvičně zopakovat několik argumentů, proč něco takového není v našem zájmu.

Co se týče vojenských kapacit, je neochota většiny evropských zemí vynakládat dostatečné částky na obranu notoricky známa. Ta bezpečnost, kterou Evropa má, se opírá o americkou garanci prostřednictvím NATO. Když se evropské země v čele s Británií a Francií rozhodly k intervenci v Libyi, došla jim záhy munice a bez Američanů by byli nemohli pokračovat. Budování evropských struktur či dávání vojenských sil k dispozici společnému ženijnímu velení by se tedy dělo na úkor již tak nedostatečných kapacit, jež nyní země dávají k dispozici NATO. NATO přitom má velitelské struktury, které za ta léta mají svůj drill a svou štábní kulturu. To všem by si evropská armáda musela osvojovat za pochodu.

V Evropě zůstávají dvě velké země, které berou své ozbrojené síly vážně: Británie a Francie. Tu první se Juncker celkem nepokrytě snaží z EU vyštvat; kdyby se mu podařilo prosadit armádu EU, vyštval by ji určitě. Tím nám zůstává na kontinentě Francie jako jediná země, která má ozbrojené síly schopné plnit víceméně plné spektrum vojenských úkolů, jakož i potřebné zkušenosti a politický temperament (francouzská veřejnost není pacifistická, za nasazení armády prezident může počítat s politickými body). Jeden stát je ovšem velmi málo.

Zato by tato armáda podléhala evropskému velení se vším, co k tomu patří. Tato slova dnes mají jediný překlad: dominanci Německa. Klíčový politický vliv na tuto armádu by vykonávala země, jejíž vojáci nastoupili na nedávné cvičení NATO vybaveni násadami od košťat. To by, myslím, dalo Putinovi opravdu najevo, jak vážně to s obranou evropských hodnot myslíme.

Americká hegemonie v NATO má vedle jejich armády tu výhodu, že Američané jakožto vnější aktér mají tendenci posuzovat jednotlivé evropské země rovnoprávněji, jinými slovy mají snahu nové členské země na východě země brát na vědomí více, než je bere Francie a Německo. Francii naše zóna tradičně nezajímá a Německo má zakořeněnou tendenci podřizovat vztahy s nimi vztahu s Ruskem. Je proto třeba se obávat, že jakýkoli ruský tlak by bylo mnohem snazší zamluvit poukazem na to, že „vojenské odpovědi jsou vždy špatné odpovědi,“ než za přítomnosti Američanů.

K tomu připočtěme všechny politické slabiny, jež by nepřítomnost Američanů a zažité kultury rozhodování v NATO amplifikovala: například řecké a kyperské koketování s Ruskem.

Evropská armáda tedy není řešení, o které bychom měli usilovat.

Naštěstí taky není na obzoru. To už vypadá pravděpodobněji vstup Švédska a Finska do NATO, o němž se v posledních měsících začíná v obou zemích vážně mluvit.