Dušení politické kultury

Nedávná reakce prezidenta Miloše Zemana na prohlášení Lenky Dusilové, obsah projevů k policistům po návštěvě čínského prezidenta nebo na náměstí v Berouně, ve kterých opakovaně urazil své kritiky, nevybočuje z dlouhodobého chování současné hlavy státu. Zatímco ostatní se často stávají terčem Zemanovy kritiky, samotnému prezidentovi naopak kritická sebereflexe a s ní spojená skromnost chybí (viz např. trapná kauza s neexistujícím článkem Ferdinanda Peroutky).

Stejně tak lze již od 90. let vidět jako stálou součást Zemanova politického stylu demagogie, zjednodušující, povrchní a příležitostně nepravdivá tvrzeních (v nedávné době mimo jiné např. o uprchlické krizi údajně řízené Muslimským bratrstvem), či následné překrucování vlastních výroků a jejich manipulativní vytrhávání z kontextu. Nelze říci, že by rysy takovéto politického styl byly v českém prostředí vlastní jen Miloši Zemanovi. To jistě ne, ostatně řada Zemanových kritiků volí podobný komunikační styl. Volba Miloše Zemana prezidentem republiky jej ale fakticky oddělila od „běžných“ politiků či politických aktivistů. To je dáno specifickým významem funkce hlavy států v českém prostředí a jeho mimořádném vlivu na podobu politické kultury v České republice.

Miloš Zeman jako hlava státu má totiž v tomto ohledu exkluzivní postavení, a to i ve srovnání s ostatními politiky včetně předsedy vlády. S prezidentem v České republice jsou díky politicko-historickému kontextu a silným osobnostem, které za první republiky (Masaryk, Beneš) a po roce 1989 (Havel i Klaus) prezidentský úřad, spojeny mimořádná očekávání. Ostatně ani umístění prezidentského úřadu na Pražském hradě nebylo náhodné a symbolizuje výjimečnost vnímání důležitosti hlavy státu v českém prostředí, dokladem čehož budiž i fakt, že komunistické Československo bylo jedinou zemí bývalého Východního bloku, které funkci prezidenta po nastolení komunistického režimu nezrušilo.

Souhrnně řečeno, prezident není a nebyl v českém kontextu vnímán jen jako politik, ale rovněž jako mravokárce, vůdce či dokonce spasitel. Je tím, k němuž občané vzhlížejí a kdo mnohem více než kterýkoli jiný politik může nastolovat témata, ale především ukazovat, jak má politika vypadat a co od politiky očekávat. Jinými slovy řečeno, chování Miloše Zemana jako prezidenta republiky nevypovídá jen o něm samém (to by bylo ještě dobré), ale velmi výrazně formuje politickou kulturu. To se následně odráží v takových věcech jako důvěra v politický režim, jeho jednotlivé instituce, včetně politických stran, či na míru participace v politickém životě. Pokud je nám politika z nějakého důvodu protivná, nepříjemná, zkrátka ji vnímáme negativně, naše podpora k politickému režimu (tedy v současném případě k demokracii) nebude příliš vysoká. Jakkoli tedy lze vysvětlit Zemanovo chování snahou o znovuzvolení, výkon prezidentského úřadu (a to hlavně v českém prostředí) má i jiný, dlouhodobější a ve svém důsledku mnohem důležitější rozměr vztažený k celkovému vnímání politiky ze strany veřejnosti.

Současný občan (a není důležité, jestli se mu to líbí nebo ne) na svém prezidentovi vidí, že v politice je normální se mstít, lhát a také překrucovat, zjednodušovat a ohýbat fakta. Že je běžné se svým názorovým oponentem nikoli diskutovat a respektovat jej, ale urazit ho a dehonestovat. A že hodnoty je možné odhodit, pokud se mi to zrovna hodí. Ne, že by politika byla pohádkovým světem plným porozumění a lásky a ne, že by sám Miloš Zeman mohl za to, že Češi se politiky štítí, že nadávají na své zvolené zástupce, že nemají rádi politické strany a že i jinak se v politice spíše odmítají angažovat. Jako prezident republiky (stejně jako jeho předchůdci) by si ale měl být vědom toho, že má mnohem větší možnost než jiní politici politickou kulturu včetně nahlížení na politiku a fungování demokracie zlepšit. Bohužel, to se mu zatím nedaří.