Lze Evropu proměnit v Ameriku?

Evropská unie trpí zvláštním vztahem ke Spojeným státům – je to komplex lásky a nenávisti. Na jedné straně je antiamerikanismus jediným oficiálně tolerovaným šovinismem zdvořilých evropských kruhů. Odsuzování americké ekonomiky, zahraniční politiky, náboženství či trestního práva je běžnou rétorickou vycpávkou. Někdy řečníci používají jako zaměnitelné pojmy „americký“ a „anglosaský“, jako by už Británie byla z EU vyloučena. Ozývají se v tom staré nedobré myšlenkové tradice ze zdrojů, k nimž se jinak moderní Evropané moc nehlásí, třeba dichotomie mezi americkou odlidštěnou „Zivilization“ versus ukotvenou evropskou „Kultur“.

Zároveň ale najdeme bezpočet projevů a traktátů pravověrných eurofederalistů, kteří na cestě za svým cílem, Spojenými státy evropskými, logicky hledají poučení v budování Spojených států amerických. Ty analogie mají dvě základní slabiny. Jednak pomíjejí, že Spojené státy už v době svého vzniku byly homogennější společností, než kdy byla a je Evropa. V textech amerických otců zakladatelů najdete třeba velmi málo o místní samosprávě a soudnictví, protože je neřešili – měli anglický common law. A dnešní Evropská unie zase směřuje k mnohem větší nadvládě velkých států než USA. Obdoba amerického Senátu, v němž má ten nejmenší stát stejně jako ten největší po dvou senátorech, v unijních plánech vždy nápadně chybí. Místo ní vidíme posilování moci velkých zemí.

Jak řízeně změnit společnost

S nesmírně zajímavým dokladem amerického vlivu jsme se mohli seznámit v rozhovoru s Dieterem Müllerem-Elmauem (Týdeník Echo č. 12/2016). Elmau představuje poválečné Německo, utvářené s nemalým americkým vlivem, určitě nejliberálnější velkou zemi v Evropě. Sám v USA studoval a přenesl tam své podnikání poté, co mu bylo Německo úzké. Elmau líčí vizi Německa jako přistěhovalecké země, a to navíc jako myšlenky Angely Merkelové, s níž o tom prý vedl rozhovory. Tomu můžeme věřit, a nemusíme a z diplomatického hlediska bude korektní jí takové myšlenky natvrdo nepřisuzovat. Je to nicméně jeden možný výklad toho, co Merkelová v posledním roce dělá.

Německo se podle Elmaua musí stát přistěhovaleckou zemí, aby zůstalo globálně konkurenceschopné. Přistěhovalce nemá přijímat s ideologií multikulturalismu, kdy „ten, kdo se narodí jako Turek, musel být i v Německu až do konce života Turek“. Ale má – vedle humanitární povinnosti přijímání uprchlíků – mít přistěhovalecký zákon kanadského typu, tedy vybírat si. A společnost se musí změnit: „Proč je Amerika o tolik dál než my? Protože je naprosto kosmopolitní. Heterogenní společnosti jsou silnější než homogenní.“ I Británie je navzdory kosmopolitnímu Londýnu velmi třídně rozdělená: „Ve srovnání s Amerikou není otevřená. Celá Evropa je ve srovnání s Amerikou tribalistická, mnoho lidí se pořád definuje kmenově. A to je potřeba překonat. EU je proces, který má právě tohle nacionalistické kmenové uvažování překonat.“ A, dodává indiskrétně Elmau, Merkelová měla tuto představu již dřív, ale teprve uprchlická krize jí dala možnost ji prosazovat.

Že by kancléřka chtěla využít migrační krize k řízené změně charakteru společnosti, neřkuli složení obyvatelstva, to je tak závratná myšlenka, že ji Elmauovi raději nebudeme věřit. Odhlédneme-li od doby před rokem 1945, jeden takový pokus záměrně změnit složení společnosti tu byl. Jak připustil v roce 2009 poradce vlády Tonyho Blaira Andrew Neather, záměrem labouristů při uvolnění imigrační politiky v roce 2000 bylo mimo jiné „učinit Británii vskutku multikulturní“ a „vymáchat pravici čumák v diverzitě, a učinit tak její argumenty zastaralé“. Ta politika se, jak známo, labouristům nevyplatila, v roce 2013 se za ni omluvili a její odmítnutí dnes představuje britský společenský konsensus.

Lze však, co se týče obyvatelstva, učinit z Evropy Ameriku? A co by to vlastně znamenalo? 

Celý rozsáhlý esej Martina Weisse čtěte v Týdeníku Echo zde.