Brexit? Blahobyt a selhání mladé generace Britů

Mnozí velmi špatně čtou analýzu britského referenda. Odkazují se na to, že venkov, starší generace a lidé s nižším vzděláním poslali Británii do ekonomické nejistoty a mezinárodní izolace. Ano, starší generace a lidé s nižším vzděláním volili Brexit. Je to trochu logické, daleko lépe podléhají volebním kampaním a marketingově propracované politické předvolební manipulaci.

Těžko od nich očekávat uvědomění si následků takového kroku, kdy položená otázka je často tak zavádějící a troufám si říci i tak primitivní, jako ti, kdo referendum prosadili a podporovali. Navíc si většina z nich pamatuje svět bez EU či mimo EU, kdy se také neměli špatně, bylo po válce a celá západní Evropa doslova kvetla. U části těchto pamětníků tedy sehrála svoji roli i nostalgie a vzpomínka na mladá bezstarostná léta šedesátá.

Kdo se však hlouběji podívá na analýzu „kdo pro a proti“, zjistí, že právě některými až nezdravě vyvyšovaná mladá generace Britů doslova vykopla Spojené království z EU. Jak je to možné, když téměř 73 % mladých Britů hlasovalo pro? Odpověď je velmi jednoduchá, vykašlali se na to, nepřišli, jejich účast byla pouhých 36 % naproti velmi poctivě volících Britů z venkova.

Oni jsou zvyklí pracovat, prostě chodit do práce a tak pojali i účast v referendu. Mladá generace Britů, žijících bezstarostný život plný studií čehokoliv, cestujících po světě, užívajících si v blahobytu, který jim právě starší generace jejich rodičů tvrdou prací vybudovala, zklamala. Prostě nepřišli. Rezignovali na svoji budoucnost. Byli možná ve středu na nějaké párty a ve čtvrtek se jim nechtělo vstávat. Řekli si jako mnohokrát: „Dnes se mi nechce, ono to nějak dopadne. Oni to za nás zase nějak odpracují ti naši rodiče.“

Kdyby účast na referendu mladých Britů byla taková, jako jejich rodičů a prarodičů, vše by dopadlo úplně jinak.

Troufám si tvrdit, že právě blahobyt a letargie dnešní západní, hlavně mladé civilizace, může být do budoucna nebezpečným spouštěčem změn, o kterých se nám ani nezdá. Vše bereme jako samozřejmost, ekonomickou prosperitu, globální svět nekonečných možností, ale i mír a bezpečnost bereme jako něco, co jsme si koupili v supermarketu, a proto nám to nikdo nemůže vzít. Může, my sami si to můžeme vzít.

Dovolím si tvrdit, že dnešní Evropa a náš západní svět prochází určitou fází takového blahobytu a pocitu samozřejmosti, který se může obrátit proti nám. Všichni mluvíme o ekonomickém růstu, HDP a spotřebě jako takové. Kdo však bude tvořit tento růst? Populačně klesající společnost, kde jedno dítě na matku se pomalu stává normou a bohužel i často brzdou ve hvězdné kariéře žen a mužů?

Co s kariérou bez dětí? Zmizí jako pára nad hrncem. Děti znamenají budoucnost, a to mladá generace nechce slyšet stejně, jako možná otázku jejich předka Shakespeara: „Být, či nebýt v EU“. Užívají si, a proto takovéto otázky nepovažují za „in“, ale doslova za trapné. V přírodě platí jedno pravidlo: živočišný druh, který se nerozmnožuje, zaniká. Je to tak jednoduchá otázka, jako byla ta v britském referendu. Odpověď na ni musí dát ale mladá generace. O tom byl Brexit.