Káťa a Máša. Rusko v ruských velkofilmech: Po zuby ozbrojená duše

Film Fjodora Bondarčuka Stalingrad, který je uváděn v rámci Febiofestu, je ta nejnákladnější ruská produkce posledních let (absolutní primát v tom ohledu drží adaptace Vojny a míru, již v 60. letech natočil režisérův otec Sergej Bondarčuk, prominentní filmař sovětské éry). Taky je to první ruský film ve 3D, u domácího publika velice úspěšný.

Jako umělecké dílo nebo alespoň "zábavu", dá-li se ten výraz v souvislosti se stalingradskou bitvou použít, nemá moc význam ho rozebírat - je v tom ohledu prachšpatný. Může ale být užitečné ho vidět, pokud se někdo chce seznámit se způsobem, jímž se soudobé ruské oficiální umění snaží formovat veřejné mínění, způsob, jímž by ruská společnost měla vnímat samu sebe.

Bondarčukův film je podivný a nefunkční hybrid postupů současného Hollywoodu a tradice sovětské válečné kinematografie. Bojové scény (nijak mnoho jich ve filmu není) jsou plné velmi soudobě působících fíglů - prudce zrychlených a pak zas skoro zastavených záběrů, v nichž digitální krev cáká na všechny strany. Obraz je počítačově renderovaný až do naprosté umělosti. Tímhle způsobem jsou ovšem podávány scény velmi sovětského heroismu - tedy stoprocentně vážného, zachmuřeného, vykresleného bez nadhledu, lehkosti či pomrkávání do publika (kapitán Gromov si podává řadu německých vojáků polní lopatkou a podobně).

Když pít čaj, tak zpomaleně

Větší část filmu je ale překvapivě komorní - skupinka sovětských vojáků,  daleko od vlastních jednotek drží strategicky položený dům, Němci se je odtud snaží dostat. Hrdinové mezi sebou mají místní dívenku Káťu (Marija Smolnikovová), rozervaný německý kapitán Kan (Thomas Kretschmann) zas hoří citem k blonďaté a vždy upravené krasavici Máše (Janina Studilinová). Válečná historie je rámovaná příběhem ze současnosti. Stárnoucí lékař z týmu ruského ministerstva pro mimořádné událostí je se záchranným týmem po zemětřesení v Japonsku (příležitost ukázat přilétající Antonov v záběru přes rozkvetlou sakuru - velmi velmi poetické). Zasypané mladé Němce vypráví přes škvíru mezi panely příběh svého zrození.

To autorům umožňuje umrtvovat film nekonečnými promluvami mimo obraz. I když vlastně - není toho zas až tolik co umrtvovat. Chlapi chodí po baráku, vážně se tváří, občas něco pomalu řeknou nebo si ve zpomaleném záběru nalijí čaj (neexistuje takový záběr, jejž by se Bondarčukovi nechtělo zpomalit). Hraje k tomu circa třináct symfonických orchestrů najednou. Všichni ruští vojáci chovají nějakou formu cudných citů ke Kátě, Kan zas řeší svou - již méně cudnou - vášeň pro Mášu, která pro něj ztělesňuje Rus, již nechápe a často o tom mluví. Mělký a s úmorným důrazem podávaný patos vytlačuje drama, jež se nekoná, občas je kompenzováno tím, že někdo někoho zabije. Výsledkem je ubíjející nuda.

Stalingradská bitva je v druhém plánu ukázaná jako střet sil přesahujících aktuální ideologii. Vojáci Rudé armády se daleko víc křižují než mluví o Stalinovi. Skrz tu malou skupinu jako kdyby promlouval mýtický duch Ruska, který rozličné individuality stmelil do prostou humanitu přesahujícího lidu. Jejich krutí protivníci reprezentují ani ne tak zvrhlý nacistický režim, jako spíš Západ. Vůči Rusku pohrdavý a jej nechápající, jejž přesvědčení o kulturní nadřazenosti vede k barbarství. Rusko ho porazí, aby ho nakonec mohlo zachránit, stejně jako tu německou studentku v epilogu filmu.

Poslední výspa ducha

Motiv posvátné a oduševnělé Rusi, již je třeba zkrápět krví v boji proti bezduchým nájezdníkům ze Západu, je společný více ruským velkofilmům z posledních let, které vznikaly se značnou státní podporou. Ve snímku 1612 Vladimíra Chotiněnka, uvedeném u příležitosti Vladimirem Putinem obnoveného Dne národní jednoty, řežou ruští bohatýři přesilu polských uchvatitelů, jimž jdou v patách katoličtí preláti (odrazit je pomáhají také lesní prorok s těmi nejbělejšími vousy, jednorožec a další ).

Adaptace Gogolova Tarase Bulby v režii Vladimira Bortka ukazuje kozáky, kteří prolévají krev za posvátnou pravoslavnou Rus opět v boji s ničeho se neštítícími útočníky z Polska, leitmotivem filmu je i svatá jednota Ruska a (přirozeně ruské) Ukrajiny. V hodně podivném Ivanovi Hrozném Pavla Lungina pustí smutná ruská holčička pustí po vodě ikonu, která zboří most, přes nějž právě útočí polská jízda.

Vetřelci nemohou pokořit Rus, byť strádající a zaostalou, je to totiž pevnost ducha, jeho poslední bašta ve světě, který se od něj odvrátil. Proto Rusko nemůže a nesmí padnout. Rusko trpí a je tím povýšeno, nebo trpí protože je povýšeno. Je povýšeno a vítězí. Představa té země jako posvěcené a povznesené utrpením není v ruské tradici nijak nová, promítla se do mnoha klasických děl ruské kultury, k některým z nich svět právem vzhlíží.

Jako základ prvoplánové a agresivní propagandy se ale stává docela děsivou. Pro všechny ty jmenované a další filmy je charakteristický značný důraz na vše krvavé, scény mučení, bojů zobrazovaných s nepřesvědčivým a přitom velice zaujatým naturalismem, a někdy vybočujícím ze stylu díla - jako kdyby se v nich tvůrci trochu rochnili. Triumf duše se projevuje pečlivě a do detailu vyobrazeným krveprolitím. Svatá Rus, trpět umí ze všech nejlíp a ráda to naučí i jiné.