Dvojjediný omyl: všechno je tajné a všechno někdo řídí

Miloš Zeman přesunul datum tradičního prezidentského projevu na přelomu roku z novoročního na vánoční, a tím i mírně pozměnil jejich určení. Časový cyklus kalendářních roků je určující pro veřejný sektor, je to rámec rozpočtů a různých vládních programů a jejich termínů. Vánoce jsou křesťanský, svou povahou maximálně apolitický svátek; pokud se vztahuje k nějakým časovým termínům, jsou to stále tytéž už dva tisíce let. Patří se ho trávit v klidu a soukromí domova, případně v organickém společenství kostela, zatímco na Nový rok se lze zařadit do hlučného anonymního davu.

Petardy a ohňostroje si nacházejí o Štědrém večeru své místo jen pomalu, byť k tomu dochází. Podobně si až dosud do prezidentských projevů málokdy nacházely cestu výslovné odkazy na práci tajných služeb. Ale letošní Vánoce byly svědkem pokroku na obou frontách. O tom, jak je vánoční atmosféra hned svátečnější, když člověk ví, že se tajní činí, zde psal již Ondřej Štindl. Myslím, že bychom hřejivější atmosférou neměli být překvapeni.

S vládou Miloše Zemana je koneckonců spojen nejvýraznější vstup našich tajných služeb do veřejného dění a taky jejich největší karambol – nebo aspoň soupeří o toto místo se sledováním Radky Nečasové ze strany vojenské kontrarozvědky. Jde o informaci o údajném setkání Mohameda Atty, vůdce atentátníků z 11. září, s iráckým diplomatem a rozvědčíkem v dubnu 2001 v Praze. Z té informace se tehdy stalo výrazné politikum v USA, kde určitá frakce v bezpečnostních krizích hledala všechny stopy, jež by prokázaly spojení mezi atentáty z 11. září a režimem Saddáma Husajna. A Zeman v říjnu 2001 v rozhovoru pro CNN informaci potvrdil, byť ovšem s doplněním, že Atta měl plánovat útok na pražské sídlo Svobodné Evropy, a ne na Dvojčata. Stala se součástí pomyslné „irácké složky“ chybných rozvědných informací, jež posloužily k odůvodnění americké invaze do Iráku o dva roky později. Že si Zeman nedá pokoj?

Nemůže. Je to součástí pohledu na svět, který, když se na to zaměříme, pozoruhodně prostupuje celý projev, a asi je dobře být na to upozorněn, protože začíná prostupovat celou společnost.

Kontrarozvědka si může a má být vědoma lecčehos a pokud nenasadí na politické aktivisty nějaké hrubě invazivní postupy, není žádným zneužitím jejích pravomocí, jestliže zaznamená zkazky z jejich prostředí. Ohrožení či informace o něm v prostředí vítačů uprchlíků mohou potenciálně – to slovo zdůrazněme – existovat; někteří z pařížských atentátníků například prošli spontánním přistěhovaleckým festivalem na budapešťském nádraží Keleti.

Ale Zeman zobecňuje dál a výš. „Jsem hluboce přesvědčen o tom, že to, čemu čelíme, je organizovaná invaze, a nikoliv spontánní pohyb uprchlíků,“ řekl ve svém projevu. Organizovaná? Kým a jak? Řekly mu to tajné služby? To nezmínil. Zřejmě je o tom jen hluboce přesvědčen. To je ale právě při absenci konkrétních rozvědných informací povážlivé tvrzení. Co povážlivé – hloupé a příznačně hloupé. Veškeré příčiny invaze uprchlíků jsou totiž dostupné každému, kdo má oči k vidění. Chce to se jen zajímat. Některé bijí do očí, jiné jsou paradoxní a málo známé, ale nijak skryté. Od občanské války v Sýrii, přes rozvoj informačních technologií a hospodářský růst v některých afrických zemích, přes konkrétní impuls ze strany Angely Merkelové až po „vítací“ atmosféru v částech západních společností. Tvůrci jejího intelektuálního podloží jsou četní, od hnutí „No Borders“ po osobnosti jako bývalý eurokomisař, ředitel WTO a zvláštní představitel OSN pro migraci, Ir Peter Sutherland, který veřejně prohlašuje, že evropské národy je třeba naředit cizinci. Ti všichni jsou viditelní, své záměry neskrývají před zpravodajskými službami, ani jim je žádné zpravodajské služby nepodstrkují. Ani čeští prouprchličtí aktivisté nejsou nijak skrytí – na transparenty se koneckonců píšou slogany proto, aby je veřejnost viděla.

Ale myslet hlavou bolí, a tak někteří lidé dávají přednost přesvědčení, že něco, co se jim nelíbí, se nemohlo stát jen tak, ale muselo být někým skrytě a cílevědomě organizováno za nějakým dalším účelem. A že tyto skryté záměry lze rozkrýt a zjistit.

Dalším průhledným znakem tohoto uvažování je obliba mluvení o „provokacích“, jak to do omrzení dělá třeba ruská či čínská diplomacie a propaganda anebo prezidentův mluvčí Ovčáček. Ale toto uvažování u nás v politice zesiluje i v jiných formách, bez ozdoby propagandistické hantýrky. Jak známo, Vít Bárta, jakýsi amatérský předskokan Andreje Babiše v politice, měl zalíbení v detektoru lži – softwaru, jenž údajně rozpozná, zda člověk na nahrávce mluví pravdu, nebo ne. U Andreje Babiše pak bylo shromažďování drbů, získávání důvěrných informací a zaměstnávání policejních profesionálů za tím účelem dlouhá léta důležitou komponentou jeho podnikání. To přesvědčení, že na každého lze něco vědět, že každého lze mentálně svléknout do naha a objevit jeho skutečné, od jeho veřejné persony odlišné záměry, je pro politiku korozivní. Název „Věci veřejné“ byl v tomto kontextu bujarou ironií.

Jsou zde zřejmě lidé ochotní naslouchat, když jim tajná služba osvětluje pravý smysl hesel na veřejně nesených transparentech na veřejné demonstraci. Když už ne co do způsobu vládnutí, tak co do rétoriky je to velmi putinovské.