Jurečkova politika dopadá na rodinné farmy

Lze-li nějak stručně charakterizovat současnou situaci v našem zemědělství, pak by bylo zřejmě nejlepším popisem stavu konstatování, že rozpor mezi mediálním obrazem resortu a jeho skutečným stavem se neustále zvětšuje.

Tak trochu to připomíná zřejmě nejznámější výrok někdejšího lidoveckého ministra zemědělství Josefa Luxe, který je autorem dodnes opakovaného a již naplněného rčení, podle kterého se „nůžky mezi vstupy do zemědělství a výstupy rozevírají“. I dnes jsou u rozevírání poněkud jiných nůžek lidovci, konkrétně Marián Jurečka. Rozdíl je ovšem v tom, že k současnému rozevírání sám aktivně přispívá svou mediální (což by snad do určité míry nevadilo), ale i bohužel svou zemědělskou politikou.

Ta je stále více, byť často skrytě, nepřátelská zejména vůči menším a středním zemědělským podnikům, především pak podnikům na bázi rodinných farem. Na to jsou ostatně hlavně z předlistopadového, ale i polistopadového vývoje sedláci zvyklí – jenom s takovým přístupem nepočítali v podání právě současného vedení ministerstva. Navíc – současný problém je mnohem horší – politika stávajícího ministerstva sice dopadá více negativně na rodinné farmy, ale také, byť v menší míře, na zemědělství jako celek, včetně velkých zemědělských subjektů.

Příkladem jsou zejména v tomto období problémy kolem podávání jednotných žádostí o dotace. Jejich podmínky se proti minulým rokům staly mnohem složitějšími a pro mnoho lidí jsou i přes různá školení skutečně obtížně pochopitelná. Navíc v situaci, kdy se domácí parametry SZP nastavovaly doslova na poslední chvíli, takže ani úředníci, kteří žádosti mají zpracovávat, jsou v metodickém návodu čítajícím kolem 150 stran a vydaném takřka současně s termínem zahájení celého procesu přijímání žádostí, tak říkajíc jen o pomyslnou stránku napřed před žadateli, kteří se na ně obrací. Že ale zemědělství není zrovna obor, kde by se daly věci reálně vyřešit přepsáním papíru nebo kliknutím myši na počítači, je nasnadě.

Pochopitelně, složitost nového systému je dílem všech „zúčastněných hráčů“ na tvorbě evropské dotační politiky a nelze jej zjednodušeně přičítat jen „domácím“, pravdou ale je, že jsme si v některých věcech dali gól do vlastní branky sami – řečeno sportovní hantýrkou.

Nejviditelnější a dlužno dodat, že naprosto zbytečnou byrokracií „made in Czech“ je omezování příjemců přímých dotací pouze na podnikatele, čímž se popřel nejen evropský princip nediskriminace, ale hlavně jejich smysl a přínos pro celou společnost. Hlavním problémem ale bylo dlouhé „vyjednávání“ národních parametrů – aby se vyhovělo současné průmyslové lobby, až se termíny dostaly na samou hranu. Příprava na systém žádostí o klíčové zemědělské dotace tak byla značně podceněna.

Skutečnost, že ČR plně nevyužila nabídku Evropské komise na prodloužení příjmu žádostí o dotace, je pak jen nevyhnutelným důsledkem celého procesu. Prodloužení bylo totiž možné až do konce června – Mze ovšem využilo z této lhůty jen 14 dní, takže tisková prezentace, jak se vyšlo vstříc zemědělcům, aby se na žádosti mohli dobře připravit, je již dokonalým farizejstvím. Současně se však nabízí další otázka, zda ČR také využije možnost „měkčích“ kontrol a následné odpuštění sankcí při kontrole požadavků na greening, pokud dojde ze strany příjemců dotací k neúmyslným chybám, a to pro období prvních dvou let. Ministerstvo zemědělství se zatím k této vstřícné iniciativě evropského zemědělského komisaře Phila Hogana stále nevyjádřilo.

Až se zima zeptá, cos dělal v létě: marketing

Uvedený příklad je jen vrcholem pyramidy, kdy se něco jiného mediálně prezentuje a něco jiného reálně dělá – tedy klasický rozpor mezi slovy a činy, což je pro naší populaci skutečně typická vlastnost. Těžko se jí ale zbavíme, když nás v ní budou nadále utvrzovat politici. Výsledkem je pak mimo jiné známý fakt, podle kterého ve výzkumech veřejného mínění přes 90 procent spotřebitelů „dává přednost“ českým potravinám (protože se od nich taková odpověď očekává), ve skutečnosti se ale při nákupech drtivá většina respondentů řídí cenou nebo blízkostí obchodu, kde nakupují. Na základě takového pokrytectví ale, což si zastánci marketingu za každou cenu obvykle neuvědomují, nelze vytvářet žádné strategie a vize do budoucnosti, protože takové vize nevycházejí ze skutečné reality.

Právě vize je přitom cosi, co již dlouho, a stejně tak i dnes, ministerstvu zemědělství chybí. Náznak strategie rozvoje resortu, který vznikl za ministra Bendla, je kdesi „u ledu“, a vzhledem k několika etapám personálních čistek, které přes dřívější kritiku dřívějších ministrů dosáhly v současné době na ministerstvu zemědělství zřejmě historického maxima, se vytratily poslední ostrůvky kontinuity s předchozím vývojem, takže výsledkem je nekontrolovatelný chaos poškozující všechny – včetně úředníků na ministerstvu. Omluvou nemůže být ani skutečnost, že se mění struktura ministerstva (i jiných ministerstev, abychom byli spravedliví) v souvislosti se služebním zákonem.

Až se tak letošní zima ministra zemědělství (ale třeba i ministra životního prostředí) zeptá, co dělal v létě, nepochybně lze odpovědět: marketing. Kdyby se však letošní léto také zeptalo, co se dělalo loni v zimě, odpověď by byla stejná: marketing. Nic proti marketingu, ale ten problémy resortu nevyřeší, a jak již bylo řečeno, skutečné problémy spíše zastře, zamlží a v nezemědělské veřejnosti překryje. Jenže problémy zůstanou a ohrozí konkurenceschopnost napříč celým resortním podnikatelským spektrem. Třeba taková míra dorovnání evropských dotací z národních zdrojů v rámci programu rozvoje venkova – všechny okolní státy mají kofinancování na vyšší úrovni, zemědělský resort ale již stačil deklarovat, že se s navrženým rozpočtem na další rok, který ale s dostatečným zvýšením kofinancování nepočítá, „dá vyjít“.

Na malé toho asi moc nezbude

Na závěr snad ještě pár slov k pozici ministerstva k rodinným farmám. Výše zmiňované zkrácení termínu žádostí o dotace pro české zemědělce se samozřejmě týká všech, takže lze veřejně deklarovat, jak je to „spravedlivé“. Jenže s lítáním po úřadech mají samozřejmě větší práci menší podniky, které na to „nemají lidi“. Také rozdělení projektů v programu rozvoje venkova na malé (do 5 milionů korun) a velké se zdá být pro laiky docela logické – až na to, že hranice pro „velké projekty“ ve výši 150 milionů korun je čímsi, co jde samozřejmě na ruku velkým subjektům a hlavně – při takových limitech toho na „malé“ asi moc nezbude. Marketingově se ale jistě dá zpracovat informace, že bude uspokojeno – například – 100 malých i 100 velkých projektů, takže je to fér. Až na to, že suma podpory pro menší zemědělské podniky, například na bázi rodinných farem, což je mimochodem typ podniků, na kterých je postaveno evropské zemědělství, bude o mnoho nižší…