Jak obětovat vědce božstvům politické korektnosti
Jak byste se dívali na zprávu, že nějaký významný přírodovědec pronesl na veřejnosti následující slova: „Povím vám, jaký mám problém s děvčaty. Když jsou v laboratoři, stanou se tři věci: zamilujete se do nich, ony se zamilují do vás a když je kritizujete, rozpláčou se. Možná bychom měli zřídit oddělené laboratoře pro chlapce a děvčata?“
Možná by vám to přišlo jako blábol. Možná by vám to přišlo jako něco, co se říkávalo už opravdu hodně dávno a dnes je nejen passé, ale ani nedává příliš smysl. Možná byste si řekli, že vědci, zejména ti nejgeniálnější, občas bývají podivíni s vrtošivými názory. Vážíme si jich za jejich vědecké objevy, ne za vyjadřovací schopnosti či společenský a politický takt. I pokud jste někdo, kdo prožívá feministické starosti o zastoupení žen ve vědě, asi byste si řekli, že tenhle výrok je tak podivínský, že ho nelze brát jako vážnou ilustraci sexistické atmosféry ve vědě.
Když se světem rozletěla zpráva – jak jinak než na sociálních sítích – že tato slova pronesl sir Tim Hunt, laureát Nobelovy ceny za lékařství, na konferenci v jihokorejském Soulu, spustil se povyk. A ten v rychlém sledu vedl k tomu, že Hunt byl nucen se vzdát čestné profesury na University College London, odstoupit z European Research Council, agentury financované EU, a z britské Královské akademie. Rozhodnuto bylo prakticky ještě dřív, než se Hunt stačil vrátit ze Soulu. Byl postaven před hotovou věc. Dobrozdání a protesty mnoha vědců a vědkyň nic nevážily.
Nepřišlo by vám, že ochota, s jakou je dnes západní společnost ochotna obětovat božstvům politické korektnosti špičkové vědce, je trochu přílišná? A to byste ještě ani nevěděli, že to, z čeho byl Hunt obviněn, se vlastně nestalo.
Byli jste někdy na nějaké mezinárodní konferenci? Každá správná konference se snaží mít v programu nějaké těžké váhy, nějakého „keynote speaker“, který představuje špičku v oboru a bude citovaný. A taky nějakou zasloužilou osobnost, která dodá svou celebritní kvalitou akci lesku. Od té se nečeká substantivní příspěvek, ale spíš něco na odlehčení či ceremoniálního, jakási zdravice, jež by nejlépe měla být vtipná. Dvaasedmdesátiletý sir Tim Hunt byl evidentně v této roli – všechny zprávy uvádějí, že osudná slova pronesl v rámci „přípitku“.
A úplnější citát toho, co pronesl, to jen potvrzuje: „Je zvláštní, že takový šovinistický hulvát jako já byl požádán, aby promluvil k vědkyním. Povím vám, jaký mám problém s děvčaty. Když jsou v laboratoři, stanou se tři věci: zamilujete se do nich, ony se zamilují do vás a když je kritizujete, rozpláčou se. Možná bychom měli zřídit oddělené laboratoře pro chlapce a děvčata? A teď vážně. Ekonomický rozvoj Koreje na mě udělal veliký dojem. A vědkyně v něm určitě hrály důležitou roli. Věda potřebuje ženy, dělejte vědu navzdory všem překážkám a navzdory takovým obludám, jako jsem já.“
Citát ve svém celku nenechává nejmenších pochyb, o jaký žánr se jednalo. Je to lekce v tom, jak lze vytržením z kontextu někoho poškodit. Výrok přece nikdy nelze posuzovat bez kontextu a bez toho, jak byl pronesen, v rámci jakých zvyklostí a jak vypadal kontakt mluvícího s publikem. Jestliže učíme dnes děti ve škole porozumění textu, tato schopnost by měla patřit k základní výbavě. Ani tlak sto čtyřiceti znaků na Twitteru nemůže být pro nikoho omluvou. To už vůbec není problém zastoupení žen ve vědě, mužského šovinismu a kdovíčeho, ale buď elementární schopnosti rozumět textu, anebo zlé vůle.
Jak se ukazuje, v tomto případě šlo o kombinaci obojího. Původním zdrojem informace byla vysokoškolská učitelka „vědecké žurnalistiky“ zd City University London jménem Connie St Louis. Její verzi události potvrzují ještě dva lidé, ostatní účastníci konference, jejichž názory se podařilo získat, říkají, že mělo jít o vtipné vystoupení a tak je taky brali.
Jak se rychle ukázalo, St Louis má podivné představy o vědě vůbec, nejen o sexismu v ní. Novináři se podívali na její životopis na webu univerzity a zjistili například, že se z něj nelze dočíst, na jaké univerzitě vystudovala. Zato se v něm lze dozvědět, že St Louis je ověnčená cenami a publikuje v prestižních médiích – „BBC Radio 4 a BBC World Service . . . The Independent, Daily Mail, The Guardian, The Sunday Times, BBC On Air magazine a BBC Online“.
Skutečnost je taková, že poslední program pro BBC připravila v roce 2007. Pro Independent, Daily Mail a Sunday Times nikdy nic nenapsala, je to čirá lež. A v Guardianu měla dva články. A ty ceny? V roce 2005 dostala od nadace Rowntree grant na napsání knihy, kterou nikdy nenapsala. Na žádosti novinářů o vysvětlení těchto nesrovnalostí odpovídala vyhýbavě („Nemohu teď hledat články na starých počítačích...“) a její životopis univerzita sundala z webu s tím, že se „aktualizuje“.
Takže osoba bez jakékoli prokazatelné kvalifikace a na štíru s pravdou dokáže takřka samotná zničit kariéru dvaasedmdesátiletého vědce světové úrovně, který se zasloužil o výzkum rakoviny. Ona sama ve vědě nedokázala nic. Jak bude vypadat ta věda, o níž ona a s ní spřízněné osoby usilují?
Jedním z úvodních a stále platných argumentů proti diskriminaci žen je, že se tak společnost připravuje o jejich talenty a příspěvek, který společnosti mohly dát, ale nedaly. Jenže dnes jsme došli do opačného, stejně zhoubného extrému – skutečné talenty jsou obětovány zlovůli bezcenných, prázdných a neschopných lidí, kteří se nějakým způsobem domohli moci.
