Efektivita senátorů z národohospodářského hlediska

Na předsedu Senátu Milana Štěcha se vrhla řada politiků i podnikatelských sdružení za jeho výrok o tom, že živnostníci nejsou „z národohospodářského hlediska efektivní“. Je to jistá nepříjemnost, Štěch však může být nakonec spokojen. Bouře kvůli pár nehorázným větám jistě utichne, přitom odvedla pozornost od mnohem větší nepříjemnosti, která předsedu Senátu potkala. Veřejnost kvůli živnostníkům úplně zapomněla na případ senátora Františka Čuby, který kvůli vážné nemoci nepřišel devět měsíců do práce, přesto pobíral plný plat i náhrady ve výši přes 100 tisíc korun měsíčně.

Je jistě na pováženou, když někdo zpochybňuje namáhavou práci většiny živnostníků, skandálem je však okolnost, když tak činí představitel instituce, která vyplácí tak vysoké částky prominentům, kteří nedělají vůbec nic.

Zákony popisující pracovní podmínky svých členů schvaluje sám parlament, což je nepochybně správně, protože v zastupitelské demokracii nesmějí být poslanci ani senátoři pod kontrolou vlády či úřadů. Z nezávislosti zákonodárců přirozeně vyplývá, že ani proti Františku Čubovi nejde nijak zasáhnout. Správně by měl nahlásit nemoc a brát nemocenskou jako každý jiný člověk, který odvádí pojištění.

Přišel by tak sice nejméně o 80 tisíc měsíčně, měl by však prokázat odpovědnost vůči voličům a elementární slušnost. Pokud pravidla ignoruje, tak mu ovšem nikdo nemůže nic nařídit. Senátor nakonec přes svého kolegu Jana Velebu přislíbil, že přestane pobírat ze Senátu jakýkoli plat. Do práce nebude chodit ani nadále, členem horní komory však zůstane. Těžko říct, jestli si neuvědomil, že podle zákona není něco takového možné. Lze se vzdát mandátu, nebo přece jen poslat neschopenku.

Konec zlatých časů

Tak snadno se odpovědnosti ovšem nemůže vzdát Senát. Ostatní senátoři i pracovníci kanceláře museli velmi dobře vědět, že se děje něco nesprávného, a měli na to senátora Čubu či jeho spolupracovníky nejdřív diskrétně, pak veřejně upozornit. Očividně nic takového neučinili a tím fakticky potvrdili, že jejich zlínský kolega nedělá nic neobvyklého. Pokud je nějakému z kolegů špatně nebo se mu prostě jen nechce do práce, tak se nepřítomnost toleruje, nic se nekontroluje a plat se vyplácí stejně, jako kdyby senátor něco dělal. Pokud může něco snížit kredit Senátu, parlamentu a vůbec zastupitelské demokracie u obyčejných lidí, pak je to právě takové sdělení.

Senátoři jistě vědí, že nejsou od toho, aby nicneděláním škodili pověsti demokratického systému. Proto musí horní komora na vážné zpochybnění své věrohodnosti zřetelně reagovat. Nepochybně je nutné veřejnosti představit jasný řád, podle kterého budou senátoři omlouvat svou nepřítomnost a hlásit nemoci. Zároveň se musí určit, kdo bude mít upomínky kolegům senátorům v referátě a kdo za to ponese odpovědnost. Není pochyb, že by to měla být Kancelář Senátu a její šéf, tedy předseda či předsednictvo horní komory. Vzhledem k tomu, že se dosavadní předseda Štěch o účast senátorů při zasedání nestaral, měl by jeho funkci převzít někdo jiný. Těžko si představit jiný postup, aby lidé pochopili, že je senátoři berou vážně.