Ahoj lidi, Havel byl StB

Znovu se ohlásil Julius Šuman. Na twitterovém účtu se objevil nový záznam z rozmluv Andreje Babiše s novinářem jeho Mladé Fronty DNES Markem Přibilem. Tentokrát byla řeč o Václavu Havlovi a změně režimu v roce 1989. Babiš se domnívá, že Havla do prezidentského úřadu dostalo rozhodnutí Moskvy, které muselo padnout nejpozději v březnu 1989. Tehdy prý jel do Sovětského svazu režisér Jiří Svoboda a jeden vysoce postavený „Rusák“ mu řekl, že nikoliv Lubomír Štrougal, ale Havel je budoucností země.

Babiš se v této souvislosti odvolával na svědectví své dlouholeté spolupracovnice a předlistopadové rozvědčice Radky Kleslové. „Havel i Kleslová, ty jsou StB i KGB,“ dovozuje Babiš (přičemž u slova KGB si nemůžeme být úplně jisti, neboť v tomto momentu vpadne Babišovi do řeči zvučnější Přibil; logiku to ovšem v souvislosti s předchozími řečmi o Moskvě dává).

V celé nahrávce tentokrát není ani domlouvání se na likvidaci politické konkurence, ani náznak zneužívání vládní funkce. Společenská závažnost není taková, aby omluvila zásah do soukromí, jímž každá, i sebepitomější, debata o historii je. Nicméně publikaci nahrávky už neodčiníme a těžko ignorovat, co vypovídá o Babišově pohledu na polistopadový režim. Ne všechno, co tu šéf hnutí ANO tvrdil, můžeme smést jako blábol.

Samozřejmě že naprosto neudržitelné je ústřední tvrzení, jako by Havel byl na přelomu 80. a 90. let vědomým nástrojem StB, nebo dokonce Sovětů. V srpnu 1989, téměř půl roku po cestě režiséra Svobody do Moskvy, vznikla na Hrádečku privátní videonahrávka, na níž Havel kameramana, přítele a souseda Andreje Kroba provádí svým venkovským sídlem. Nahrávku dal pořídit v obavě, že StB v tušené konfrontaci s opozicí Hrádeček zapálí. Takhle lidé zasvěcení do mocenského plánu, který je má vynést na vrchol, asi nejednají.

Neznamená to, že Havel beze svého vědomí nemohl figurovat v nějakých mocenských scénářích režimu. Podle tvrzení člena ÚV KSČ Rudolfa Hegenbarta flexibilnější síly režimu flirtovaly s představou, že by se Havlovi v příští, rekonstruované vládě mohlo nabídnout křeslo ministra kultury. Plán dnes působí směšně – co by z toho neformální hlava československého disentu po čtyřech letech věznění a dvaceti letech útrap měla –, ale někteří komunisté si při pohledu na sousední země, hlavně do Polska, skutečně zahrávali s myšlenkou nějak upustit páru z hrnce. Ani v Polsku, ani v Československu představa, že by sázkou na umírněnější křídlo opozice dokázali zastavit vývoj k plné demokracii, nevyšla. Havel byl jednoznačně proponentem radikální změny režimu.

Zato druhý Babišův vývod, že tehdejší premiér Marián Čalfa s Havlem udělal „deal“ – my zvolíme Havla prezidentem, odměnou za to nebude zrušena komunistická strana –, při dosavadním stavu historického poznání nemůžeme vyloučit. V měsících a letech následujících po listopadu 1989 se o takovém „dealu“ přinejmenším dvakrát mluvilo: jednou veřejně, když na jaře 1990 pražský městský prokurátor Tomáš Sokol avizoval, že bude zkoumat, jestli existence KSČ není v rozporu se zákonem, který zakazuje podporu a propagaci fašismu nebo podobných hnutí, a komunističtí poslanci si stěžovali, že Sokol porušuje „principy, z nichž vyšla vláda národního porozumění“. O rok později parlament schválil lustrace a za jejich iniciátorem, radikálním antikomunistou Stanislavem Devátým přiběhl ministr zahraničí Jiří Dienstbier s výčitkou, že lustrace jsou porušením „dohody o nerevanši“. Havel sám se autorovi textu zapřísahal, že byť za kolegy z OF v parlamentu ručit nemůže, on sám žádné dohody s komunisty neuzavíral. To neznamená, že by o těch vznikajících principech netušil.

Podstatné je nakonec to, že revolucionáři z roku 1989 s Havlem v čele byli sebevědomí tvůrci dění, a nikoliv odevzdané nástroje vyšších sil, notabene které by o tom, že jsou nástroji, věděly. A že Babiš svými vývody, že změna režimu byla práce StB a Moskvy, opět předvedl, že k éře po roce 1989 má studený, až odtažitý poměr.