Naši rusofilní humanisté

Volbám členů Rady České televize se zpravidla věnuje mediální pozornost. Tomu, co který radní v Radě pak dělá, už méně, a to přesto, že zvukový záznam jejích jednání je živě vysílán na internetu a zápisy z jednání jsou k dispozici tamtéž. Schválně si zkuste vybavit nějaký citát z dokumentů či zasedání Rady ČT.

Je tedy dosti překvapivé, že z jednoho výroku, který který padl na zasedání Rady 4. února, se stal v podstatě virál – poté, co jej citovaly hned druhý den a pak ještě znovu Parlamentní listy, se začal objevovat na řadě zpravodajských serverů a blogů. Zájem neutuchá dodnes. Zkuste celý výrok zadat do Googlu, a budete překvapeni, co všechno se vám ukáže. Zní takto:

„Je to skutečně tak, že Česká televize má určený úhel pohledu. Má ho určen na základě doporučení Evropské komise, která povoluje veřejnoprávním médiím fungovat z poplatků, nebo z daní jenom za předpokladu, že budou prosazovat, obhajovat a dívat se na všechno z úhlu pohledu tradic evropského humanismu a kritického myšlení. Česká televize se na to nesmí dívat tak, jako kdyby byla součástí současného Ruska, které nikdy žádné humanistické tradice v evropském slova smyslu nemělo. To bychom museli vystoupit z Evropské unie.“

Jeho autorem je radní Michal Jankovec. Bylo by zajímavé vědět, jaká část komentátorů měla do předchozího dne představu o existenci Rady ČT, o dotyčném členovi Rady nemluvě. Z historie podobných náhlých propuknutí lidového zájmu by se dalo hypoteticky usuzovat, že Jankovec někomu konkrétnímu a vlivnému vadí – taková je typická podoba využívání transparentnosti v ČR. V tomto případě ovšem může jít o trochu něco jiného.

Jako člověka, který nemůže být obviněn z přílišných sympatií k EU, mě uklidnilo, že Jankovcova formulace je zavádějící. Tím „doporučením Evropské komise“ je ve skutečnosti tzv. Amsterodamský protokol, připojený k unijním smlouvám v roce 1997. Tedy součást unijního primárního práva, kterým se naopak Komise musí řídit. Pokud si ho chcete přečíst, zní takto:

„VYSOKÉ SMLUVNÍ STRANY,

BEROUCE V ÚVAHU, že systém veřejnoprávního vysílání v členských zemích je přímo spjat s demokratickými, společenskými a kulturními potřebami každé společnosti a s potřebou zachovat mediální pluralitu,

SE DOHODLY na následujících výkladových ustanoveních, která se připojují ke Smlouvě o Evropské unii a Smlouvě o fungování Evropské unie:

Ustanovení Smluv se nedotýkají pravomocí členských států financovat veřejnoprávní vysílání, pokud je takové financování poskytováno organizacím pro veřejnoprávní vysílání k plnění veřejných služeb, jak jsou svěřeny, vymezeny a organizovány v každém členském státě, a pokud takové financování neovlivňuje obchodní podmínky a hospodářskou soutěž v Unii v míře, která by byla v rozporu se společným zájmem, přičemž se přihlíží k plnění veřejné služby.“

Jak je zřejmé, Amsterodamský protokol není ničím víc a ničím méně než výjimkou z pravidel veřejné podpory a hospodářské soutěže. Říká prostě, že státy mají právo zajistit veřejnoprávnímu vysílání financování, a soukromí vysílatelé si nemohou jít k soudu stěžovat, že to není fér a oni chtějí taky. Úvodní odstavec vůbec nepřikazuje žádný jednotný evropský úhel pohledu, naopak musí zklamávat eurofily konstatováním, že veřejnoprávní vysílání slouží potřebám té které jednotlivé národní společnosti. Snahy o unionizaci veřejnoprávního vysílání ovšem existují, ale šíří se jinými kanály, například Radou Evropy a různými, tradičně Francií prosazovanými „kulturními výjimkami“ z volného obchodu, jež jsou ve výsledku nástrojem antiamerikanismu. A pak různými unijními iniciativami, jež mají napomáhat například distribuci evropských filmů aneb financovat vlastní unijní vysílání. Ty ovšem, ať si o nich myslíme cokoli, nepředepisují obsah národním televizím.

Celý virální humbuk ovšem vznikl tak, že Jankovec mluvil v určitém kontextu – obhajoval Českou televizi vůči obvinění, že ve zpravodajství z Ruska a Ukrajiny přijímá západní interpretaci tamních událostí a nedává (na rozdíl třeba od slovenské televize) dostatečný prostor zdrojům reprezentující ruský, respektive kremelský pohled.

Tady je jasné, že žádná mechanická vyváženost neexistuje. Člověk musí uplatňovat inteligenci a zkušenost, aby rozpoznal důvěryhodný zdroj. Abychom použili extrémní příklad, tematická stanoviska Charty 77, ačkoli nebyla bez chyb a tendenčnosti a ačkoli reprezentovala jen tisícovku lidí (a ještě mnohem menší okruh fakticky utvářel jejich znění) dávala v podstatných věcech lepší obraz o situaci v Československu než stohy Rudého práva a stovky hodin vysílání Československé televize.

Necítím se kompetentní posuzovat zpravodajství ČT z Ukrajiny a Ruska v celé šíři. Pokud jsem sto posoudit, vyskytují se jak snahy o idealizaci Majdanu, tak i reportáže, jež pojednávají oficiální ruské proklamace se stejnou vážností jako prohlášení řekneme české vlády nebo našich spojenců. Ale myslím si, že při trochu intenzivnějším sledování si vlastní obrázek o situaci udělat lze – sledováním západních zdrojů, takových, u nichž je jasně patrné, že si informace prověřují, že referují i o událostech, jež nevrhají dobré světlo na ukrajinskou stranu, a hlavně vědí, na co a koho se ptát. Rozdíl je jednoduchý: na jedné straně skuteční novináři se snaží popsat, co se děje, a dělají při tom chyby – a na druhé straně média, jejichž vědomou a výchozí metodou je manipulace za předem daným účelem. Vyváženost v tomto světě znamená dát stejný prostor vlastním zpravodajům či třeba zprávám Reuters na jedné straně, a na druhé informacím typu, že rozvědka „Doněcké lidové republiky“ zadržela na Ukrajině několik polsky mluvících černošských žoldnéřů „pocházejících z bývalých polských kolonií v Africe“ – a divák si to už přebere.

Jankovec ovšem řadu lidí rozčílil tvrzením, že Rusko nikdy žádné humanistické tradice v evropském slova smyslu nemělo. Senátor Doubrava mu na Parlamentních listech doporučil „studený obklad na hlavu a snad by se mu rozsvítilo.“ Senátor Veleba mu zas doporučil, „aby si doplnil vzdělání a přečetl si pár ruských klasiků – Tolstého, Gogola, básníky Puškina, Lermontova a další, aby pochopil, že v každé společnosti, v každém národě je humanistické myšlení a příslušný kulturní odkaz, a to bez ohledu na režim. Takovéto pojímání historie a dělení národů má velmi blízko k německému národnímu socialismu, který Rusy řadil do méněcenné rasy, nás samozřejmě taky.“ Jsou to reakce z rodu „Jestli to nás budete říkat, že jsme násilníci, tak vám dáme přes dršku.“ Doplnit vzdělání by si měli Doubrava a Veleba. Humanisté jistě v Rusku byli, jsou a budou – byť ne třeba Dostojevskij, ortodoxní křesťan, který se musí z obvinění z humanismu v hrobě obracet. Ale v Rusku nikdy dlouhodobě nepanoval žádný režim, který by se hlásil k myšlenkám humanismu, byl jimi veden a šířil je ve společnosti. Tam panovalo samoděržaví a pak komunismus. Jak ruští carové, tak Lenin by se urazili, kdybyste jim řekli, že jsou humanisté. A dnešní režim se svým protežováním ortodoxní církve, národního společenství a síly rovněž není veden humanismem. A rozhodně takovéto pojetí nemá blízko k německému nacionálnímu socialismu – nacisté těžko mohli Rusům vytýkat nedostatek humanismu, když sami humanismus také odmítali. To vám na večerní univerzitě marxismu-leninismu neříkali?

Nás humanismus naopak nijak nestojí a nepadá s členstvím v EU. Je ukotven v preambuli Ústavy, v článku 1 Listiny základních práv a svobod a řadě dalších oficiálních dokumentů. A je smutné, že lidé, kterým Evropská unie, dokud znamenala jen dotace, nijak nevadila, je najednou začne rozčilovat (jakoby) na povel z Ruska.