‚Bylo jich 12 nebo 13. Sundali mi košili a mlátili mě‘
ROZHOVOR
Po smrti uzbeckého diktátora Islama Karimova získaly stovky politických vězňů naději, že je po letech žaláře pustí na svobodu. Podle disidenta Abdusamiho Rachmonova, který nedávno dostal v České republice politický azyl, to ale bude ještě trvat. Zavřený je i jeho postižený bratr, který ve vězení úplně přišel o zrak. Jak se podle Rachmonova teď změní poměry v zemi a co si myslí o vlivu Ruska, řekl v rozhovoru pro deník ECHO24.cz.
Po 27 letech vlády zemřel prezident Islam Karimov. Pozorujete, že by jeho smrt začínala mít vliv na poměry v zemi?
Uzbekistán je především postsovětská země, která se přetvořila na zvláštní typ diktatury. Skládá se z mučení, vězení pro aktivisty, pro věřící lidi. Pro ty, kteří byli pro ten stát z nějakých důvodů nebezpeční. A důvodem toho všeho je sovětská minulost.
Chtěl bych upozornit na to, že všechno, co se stává s lidmi v Uzbekistánu, je podobné tomu, co se stávalo s lidmi po Pražském jaru. Ti lidé chtějí prostě svobodu a změnit režim, ale dostávají za to tresty. Všechno, s čím svoboda pomáhá, nám ukazují evropské země. Třeba tady máte výbornou dopravu, tiché tramvaje a všechny úřady pracují jako hodinky, dá se říct. Bez politické a ekonomické svobody toho nemůžeme dosáhnout.
Smrt Karimova nám dala naději, že naše elita a politická opozice dosáhnou nějakého kompromisu a zničí ty stopy a strašnou minulost našeho státu. Nechtěl bych, aby lidé odjížděli někam do zahraničí a porušovaly se tím rodiny. Vytvořila se taková generace, která je velice ovlivněna médii a která nemůže vyhledat informace nikde jinde.
Co je podobné jako v Sovětském svazu?
V Sovětském svazu byl například zákon antisovětské propagandy, že člověk nemohl promluvit. V Uzbekistánu je takový zákon také, ale zní trochu jinak. Je to především agitace k porušení ústavního řádu a šíření materiálů s ním nějak spojených. Můžou to používat, jak chtějí, a udělat z toho, co chtějí. Já mám třeba obvinění, že jsem porušil ústavní řád, a můj bratr, který se dostal do vězení, také.
Kolik lidí je zavřených jako váš bratr z politických důvodů?
Je to velice hodně. Lídři opozice mluví o několika stovkách. Někteří sedí už dvacet třicet let a oni jim k tomu přidávají další léta. To jsou takoví Nelsonové Mandelové Uzbekistánu. Jsou to významné politické osobnosti, spisovatelé, státní pracovníci. Usiluji o to, aby propustili ty nevinné lidi, kteří sedí ve vězení. Jsou to jenom kritici politického systému. Oni jsou v těch věznicích i pohřbíváni, ale kolik jich je, to nevím.
Třeba mého bratra zatkli hned, když jsem odjel. Byl právníkem a zatkli ho kvůli tomu, že bránil farmáře před nějakým úřadem. Napsal i stížnost na ředitele toho úřadu. Dali mu šest let a museli ho pak propustit. Ale dodali k tomu ještě tři roky. Nevíme, kde je, jestli ho mučí nebo jestli je vůbec živý. Moji příbuzní ho přišli navštívit a ptali se na něj, ale řekli jim, že už tam není.
Jak zacházejí ve věznicích s politickými vězni? Mohou být v kontaktu s rodinou?
Političtí vězni v Uzbekistánu nemají žádná práva. Jsou potlačovány i rodiny politických vězňů a jiní lidé se je bojí navštěvovat. Bojí se, že je budou také pronásledovat. S bratrem nemůžeme mluvit, nejsou o něm žádné informace. Nemůžeme ho navštěvovat, návštěvy jsou zakázány.
Dochází k fyzickému ubližování těm, kteří jsou zavření z politických důvodů?
Ano, určitě. Mučí je tam a mlátí pořád. Nutí je k tomu, aby souhlasili s rozhodnutím soudu.
Policie předvolala k výslechu i vás. Jak to probíhalo, co po vás chtěli?
To je velice zajímavý okamžik. Pozvali mě do taškentského oddělení národní bezpečnosti a ptali se na to, jakých zakázaných organizací jsem členem. A udělali to jenom kvůli tomu, že jsem ve veřejném prostoru ohlásil, že nemůžou mlátit lidi a nemůžou je zatlačit do věznic. Když jsem jim řekl, že nejsem členem žádné zakázané organizace, začali mě mlátit. Řekli mi: Když nejsi členem těch organizací, musíš jim ublížit. Na to jsem odpověděl, že nemůžu ubližovat člověku nebo ponižovat člověka a mám pro to svoje důvody.
Oni mě prostě chtěli zmlátit a přinutit k tomu, abych přiznal vinu. Chtěli, abych řekl to, co chtějí. Bylo jich dvanáct nebo třináct. Mlátili mě a sundali ze mě košili. Chtěli, abych se přiznal. A já jsem začal přikyvovat, jenom kvůli bolesti. Ale stejně jsem neřekl to, co chtěli. Já jsem jenom kýval, nic neříkal. Ale pochopil jsem, že když člověka mučí, může souhlasit se vším. A věděl jsem, že když ustoupím, oni mi prostě pověsí na krk všechno, co budou chtít. Když jsem vyšel z té budovy, věděl jsem, že musím utéct. Jel jsem ke svému strýci a on mi řekl: Jenom tě strašili.
O své cestě do Prahy moc nemluvíte. Jak se vám podařilo odjet z Uzbekistánu?
Cesta určitě nebyla snadná. Zaprvé odjet do Ruska a zadruhé přejet hranice Ukrajiny do Evropy. Jsem velice vděčný žurnalistům z Rádia Svoboda, kteří mi pomáhali jet z Moskvy do Kyjeva a pak mi pomáhali jet z Kyjeva do Prahy. A teď už můžu říct, že všechny potíže, které jsem měl na té cestě, skončily, a teď se můžu rozvíjet. Chtěl bych, aby v České republice věděli o Uzbekistánu co nejvíc a aby navštěvovali naši zemi už svobodnou. Udělám pro to všechno, co je v mých silách.
Zpět k dnešnímu Uzbekistánu. Čekáte impuls ke změně od premiéra a dočasného prezidenta Šavkata Mirzijojeva?
Já a všichni doufáme, že Mirzijojev a jeho okolí pochopí, že 27 let strašné minulosti je dost. Prezident Karimov byl přísný a silný člověk, který se držel jenom svojí cesty a nikoho nešetřil. Doufám, že elita pochopí, že v tom nemůžeme pokračovat. Doufám, že nastavíme objektivní vnímání světa, ve kterém už nebude vládnout krutost.
Jsou v opozici vůči politické linii Karimova výrazní lidé, kteří by mohli nyní vystoupit? Kteří by mohli ovlivnit další vývoj?
Specifikum uzbecké opozice je v tom, že vláda ji velice silně potlačuje. Třeba opoziční osobnost Muhammad Salih – jeho tři bratry uvěznili. Jeden sedí už víc než 18 let. Za takových okolností je strašně těžké existovat ve strukturované opozici. A potom oficiálním vůdcům hrozí, že jejich rodina může být potlačena. Ale navzdory tomu existují významní lídři třeba z demokratické strany Erk. Její lídr je právě Muhammad Salih. Přesto, že zatkli jeho bratry, pokračuje ve vysvětlování, co je režim a co musíme udělat, abychom přešli z diktatury do demokratického stavu. Ti lidé inspirují ostatní.
Jak si vysvětlujete návštěvu prezidenta Vladimira Putina, který přijel do Uzbekistánu jen několik dní potom, co umřel Karimov? Neznamená to, že se Rusko pokusí zasáhnout do dalšího směřování země? Třeba podporováním jeho dětí?
O synovi v podstatě nikdo nic neví, žije v Rusku a nijak se neprojevuje. Významnými osobnostmi byly jeho dcery Gulnara a Lola. Gulnara ani nepřišla na pohřeb svého otce. To dokazuje, že ji možná nepustí k politickým aktivitám. Co se týče vlivu Ruska, ano. To může nějakým způsobem ovlivnit. Třeba neočekávaná návštěva prezidenta Putina přinesla změny ve smyslu, že se prezidentem stal dočasně Mirzijojev.
Vracejí se domů někteří političtí vězni nebo uprchlíci. Ale to není opozice, o opozici mluvit ještě nemůžeme. Ti, kteří se vrátili, to jsou především kriminálníci. Ale můžeme říct, že to byli státem pronásledovaní lidé. Dřív pracovali ve státních orgánech nebo v orgánech bezpečnosti a vrátili se domů.
Vy se do Uzbekistánu prozatím nechystáte vrátit?
Může to být nebezpečné. Když vidíte člověka, který může úplně ztratit zrak v té věznici jako můj bratr. Nemám tam žádný vliv. Když jeho nepustí, tak si můžete představit, jak nebezpečné to je pro mě.
