To koukáte, Němci, na české demokraty

Existuje názor, že 17. listopad je náš nejprázdnější nebo nejrozpačitější svátek, poněvadž nevíme, jak s ním nakládat. Včera dostal mocný podpůrný argument. Kromě tisíců lidí, kteří si v Praze a dalších městech připomněli 25. výročí konce komunistického režimu přiměřeně, tj. slavili svobodu a výročí pojali jako vycházku, dorazila i spousta těch, co si 17. listopad pletou s bojovou hrou. Pokud někdo pochyboval o platnosti teze, že různé akce občanského hněvu jsou třetím kolem loňské prezidentské volby a že je to v podstatě neschopnost uznat výsledek voleb, musel asi koukat, když se včera nemalá část davu shromážděného na Albertově pokoušela Miloši Zemanovi znemožnit krátký proslov a metala předměty na pódium. Leckdo v posledních týdnech projevuje přání, aby Zeman abdikoval, neboť prý se zpronevěřil své funkci. A tu kritickou míru zpronevěry bude určovat kdo? V čem je vlastně Zeman, samozvaný reprezentant plebejců jiný, než před prezidentskou volbou?

Koukat museli i Zemanovi kolegové-prezidenti ze sousedních zemí. Ve spršce vajíček jedno do hlavy zasáhlo i německého prezidenta Joachima Gaucka, který přitom loni v zatím jediném momentu, kdy by pouliční demonstrace proti prezidentu Zemanovi dávaly smysl – totiž poté, co nerespektoval vůli sněmovny a jmenoval svou Rusnokovu vládu –  svého českého kolegu zastřeně, ale na diplomatické zvyklosti dosti výrazně zkritizoval.

Loňská Zemanova svévole, která mohla skončit a jen o vlas neskončila změnou režimu na poloprezidentský, žádný lidový hněv nevyvolala. Možná proto, že tu svévoli prováděl na hrobě nepopulární až opovrhované Nečasovy vlády. Viditelné množství lidí se u nás dokáže rozčílit teprve, když prezident záměrně promluví jako dlaždič, nebo když symbolicky vyjadřuje záměr, který Sobotkova vláda beztak provádí: totiž otočit českou zahraniční politiku směrem k Číně a k Rusku. Ale prezident nemá téměř žádné exekutivní pravomoci, a komu se to nelíbí, má jít demonstrovat před úřad vlády. Frenetický zápas zemanožroutů se Zemanovými obdivovateli je jakýmsi politickým ekvivalentem občasného kočkování anarchistů s holými lebkami. Člověk má u toho vždycky pocit, že sleduje zápas, který nijak neodráží dění v reálném světě, ač se každá jedna z obou stran tváří, jako by zkušenost života právě ona vystihla.

Člověk by si představoval, že právě proti tomu budou 17. listopadu ti, kteří se cítí být právi odkazu Václava Havla, bouřit. Ale to měli být loni před budovou Mafry na Smíchově, když mocný mediální dům – bezprecedentně v polistopadových dějinách – přebíral politik a dnešní ministr financí Andrej Babiš. Nebo aspoň včera demonstrovat proti oligarchizaci společnosti, médií a politiky, kterou Babiš inicioval.

Miloš Zeman bohužel není strážcem polistopadového režimu, oligarchizace české politiky mu nevadí a podle náznaků, které vysílá, by v babišovském režimu rád a s vděčností nalezl místo. Ale současně patří k postavám Listopadu, a většina toho, co mu včera bučící dav vytýkal, se vejde do výkonu mandátu od voličů a do svobody projevu, za niž se před 25 lety demonstrovalo.