Raději se upálit, než koukat na pomník Lenina

Raději se upálím, než abych dovolil obnovit Leninův pomník v centru města. Tak reagoval bývalý politický vězeň a odvážný bojovník za lidská práva Gheorghe Briceag na pokus moldavských komunistů obnovit v roce 2002 kult vůdce Sovětského svazu. Před každodenním demonstrováním ho nezastavily ani drsné vzpomínky z polárního gulagu, v němž strávil deset let svého života. Proti nespravedlnosti se poprvé postavil už jako náctiletý chlapec.

Odvážný moldavský aktivista se narodil 15. dubna 1928 v rumunské Bessarabii ve vesnici Kostěški. Už v sedmnácti letech se veřejně postavil proti paktu Molotov-Ribbentrop z roku 1939, podle kterého rumunský král Michal II. předal Besarábii Sovětskému svazu.

Sníst podpisy a za trest do gulagu

Na konci druhé světové války zorganizoval petici protestující proti tomuto začlenění a vydal se s ní do Rumunska. Cestou ho však dopadli příslušníci KGB. Briceag se rychle pokusil část podpisů zahrabat do sněhu a některé dokonce snědl. Sovětská tajná služba ale celé místo prohledala a do vězení se tak dostalo ještě dalších pět lidí. I přes kruté výslechy Briceag neprozradil jména ostatních signatářů. Sovětské úřady ho odsoudily k deseti letům v gulagu ve vorkutské pánvi nedaleko polárního kruhu. Během celého trestu musel těžce pracovat v dolech.

Po propuštění z pracovního tábora však na Briceaga čekal další trest, vyhnanství. Dalších sedm let proto strávil znovu prací na šachtě v ukrajinském Donbasu. Teprve po tragické důlní nehodě mu sovětské úřady povolily návrat do Moldavska. Vesnici, v níž prožil své dětství, však navštívit nesměl. Nakonec se usadil ve městě Bělce, třetím největším v Moldavsku. I při svém dělnickém zaměstnání se mu podařilo vystudovat práva.

Po rozpadu SSSR plně usiloval o dodržování občanských a lidských práv. Dlouholetý vězeň a vyhnanec se později stal zástupcem moldavského Helsinského výboru pro lidská práva pro severní Moldavsko. Na požádání také dohlížel na zákonnost soudních procesů. V Bělcích byl tou dobou už sedmdesátiletý stařík s dlouhými bílými vlasy a vousy populárním symbolem odporu proti sovětské okupaci.

Raději se upálit

„Představa, že by se něco takového mělo symbolicky vrátit do centra města, byla pro něj naprosto nepřijatelná.“

Svoji vytrvalost v boji proti totalitě jasně ukázal v roce 2002, kdy volby v tamním městě vyhráli komunisté. Ti chtěli v Bělcích znovu postavit Leninův pomník. Briceag před novináři prohlásil, že bude-li pomník na náměstí postaven, upálí se. Denně pak u místa, kde už se pro pomník připravovaly základy, demonstroval. Postupně strhl k protestům a nesouhlasným peticím i další obyvatele. Soud nakonec pod tlakem veřejného mínění stavbu pomníku zakázal.

V témže roce také působil v porotě Rudolfa Vrby na mezinárodním dokumentárním festivalu o lidských právech Jeden svět, který organizuje Člověk v tísni. „Představa, že by se něco takového mělo symbolicky vrátit do centra města, byla pro něj naprosto nepřijatelná,“ řekla české redakci BBC publicistka Petruška Šustrová, která v roce 2004 připravovala aktivistův medailon pro festivalovou přílohu. Prozradila také, že Briceag byl rázovitý člověk, ve svém městě velmi populární. Dokonce se ho i úřady do jisté míry obávaly.

Volba komunistů je psychologické otroctví

„Proč lidé volí komunisty? Je to psychologické otroctví.“

Briceag, který svůj život v podstatě obětoval boji proti totalitnímu režimu, se hořkého zklamání v novém tisíciletí dočkal hned dvakrát. Volby v Moldavsku totiž komunisté vyhráli znovu i v roce 2005. Bývalý politický vězeň však přesto své snahy nepovažuje za marný boj. Volbu komunistů totiž vnímal jako formu psychologického otroctví.

K vysvětlení používal bilbickou paralelu. „Židé v Egyptě žili v otroctví čtyři sta třicet let. Když je z Mojžíš vyvedl, putovali do zaslíbené země čtyřicet dva let. Čtyřikrát se za tu dobu pokusili o vraždu Mojžíše, a když se jich ptal, proč ho chtějí zabít, říkali, že otroctví je špatné, ale aspoň měli co jíst, přežívali. To je psychologické otroctví. Do zaslíbené země došli jejich děti, které otroctví nezažili. Ke svobodě nedojdou lidé, kteří jsou nesvobodní. Lidé, kteří nosívali pionýrské šátky, dodnes trpí psychologickým otroctvím,“ uvedl pro českou redakci BBC.

„Komunismus není uzavřená kapitola dějin, nejenom v Moldavsku, ale ani v České republice.“

Cenu Homo Homini za obranu lidských práv a demokracie, kterou každoročně uděluje společnost Člověk v tísni, převzal Moldavan Gheorghe Briceag v roce 2005 osobně. Podle Igora Blaževiče, ředitele festivalu Jeden svět, v jehož rámci je cena udělována, si ji aktivista zasloužil i proto, že „skrze osud, příběh, odvahu a odhodlanost pana Briceaga lze ukázat, že komunismus není uzavřená kapitola dějin, nejenom v Moldavsku, ale ani u nás doma.“

Briceag také spolupracoval s organizací Amnesty International. Zemřel v roce 2008 ve věku osmdesáti let.

Čtěte další PŘÍBĚHY HRDINŮ, kteří bojuji za svobodu a důstojnost