Neodolatelné kouzlo vraha

Nejenom mediální cvrkot, který provázel propuštění odsouzeného dvojnásobného vraha Jiřího Kajínka, už pomalu utichá. Improvizovaný kemp před věznicí v Rýnovicích zmizel, všichni, kdo si s celebritním vězněm stihli pořídit selfíčko, si je zálibně prohlížejí na monitorech příslušných zařízení a s patřičnou radostí si to taky užívají. Dění kolem prezidentovy milosti pro Kajínka, enormní zájem sdělovacích prostředků i vězňových fanoušků a především fanynek, inspirovaly hodně skeptických komentářů – existuje snad lepší důkaz vykloubenosti, absurdnosti českých poměrů než právě tohle?

Zrovna v tomhle ohledu bych se ale toho Česka zastal. Humbuk kolem Kajínka byl, obávám se, docela normální. Zločinci a zvlášť vrazi jsou předmětem nezdravé fascinace všude na světě, nebo alespoň na Západě. Sérioví zabijáci v celách smrti v amerických věznicích dostávají pytle milostných dopisů včetně nabídek k sňatku. Ted Bundy, který zavraždil desítky obětí a s jejich ostatky nakládal způsobem vzpírajícím se popisu, měl zástupy fanynek, jedna z nich si ho ještě během procesu vzala a počala s ním dítě. Charles Manson ještě ve skoro osmdesáti letech odmítl nabídku k sňatku od zamilované dvacátnice.

Podobně je na tom podle rakouských médií i Josef Fritzl, skutečnost, že věznil čtyřiadvacet let svou dceru ve sklepě, zjevně na nemálo lidí působí jako „rajc“. Na koncertech francouzského rockera Bertranda Cantata, který v opilosti umlátil svou partnerku a další prý dohnal k sebevraždě, se v prvních řadách mačkají ženy – některé z nich asi kvůli umělcově zločinu. Vražda je strašný zločin a má nějakou temnou přitažlivost, která může nabýt až erotickou dimenzi, je pro to i odborný termín – hybristofilie. 

V Kajínkově případě se k ní navíc druží pověst odsouzence jako oběti systému, nevinného muže, který se nevzdal a dokázal justiční mašinerii vzdorovat – přelstít ji a utéct, skrývat se aspoň nějakou dobu. Tu legendu o nevinném chlapákovi podepřel i komerčně velmi úspěšný film. Jejímu zrodu asi napomohla i policie, která ho po zatčení na útěku vysvlékla, natočila a poskytla záběry odsouzencovy muskulatury televizím. Na humbuku kolem Jiřího Kajínka nic zvláštního nebylo, podivný byl ale způsob, jímž ho prodlužoval úřad hlavy státu. To, že ve společnosti existuje nějaká morbidní fascinace, je zneklidňující, možná odpudivé, ale obvyklé. Pokud s ní ale „hraje“ držitel nejvyššího úřadu v zemi, je na tom už něco skutečně zarážejícího.