Bohatí ví, proč se vyplácí odpouštět

Říct, že dnes je pro Evropu a Řecko den D, je už skoro frází. Žijeme ve fázi stálých odkladů. Těch dní D už za poslední měsíc bylo bezpočet. Evropští politici se ale dušují, že na nedělním summitu už se opravdu musí rozhodnout. Tak uvidíme. Přestože jsou zprávy plné detailů nového řeckého úsporného plánu, který nabízí výměnou za novou tranši půjček až za 74 miliard euro (skoro dva biliony korun. Bezmála český státní rozpočet na dva roky), podstata je jinde. To, co v této chvíli rozhoduje o tom, jestli Řecko zůstane v eurozóně, je odvaha, intelektuálních pýcha, odpuštění a důvěra.

Poslat Řeky ven, k čemuž už se zjevně chystají Němci, znamená přiznat, že eurozóna měla tak vážné konstrukční vady, že dostala jednoho ze svých členů až na hranu bankrotu. To se rovná uznání těžkého intelektuálního omylu. Nechat Řeky jít k vlastní měně, odpustit jim značnou část dluhů a dát jim ještě nějaké peníze na cestu na nový začátek, je jediná zodpovědná cesta ze současné pasti. Je ale drahá a těžká.

Jednání se zasekla ale hlavně na důvěře a odpuštění. Státy severní Evropy dávají najevo, že už je jim vlastně docela jedno, co je v posledních řeckých návrzích. Oni nevěří, že je Řekové dodrží. Mají s nimi už příliš mnoho špatných zkušeností. Nedá se tomu moc divit. Jak může někdo věřit návrhu, který na první pohled vypadá, že je ještě tvrdší než ten, který minulý týden 61 procent Řeků odmítlo v referendu? Premiér Tsipras si buď dělá legraci z evropských politiků, nebo ze svých voličů. Ani jedno není důvod k důvěře, když máte jako Fin nebo Nizozemec odepsat další miliardy svých daňových poplatníků.

Ještě větší překážkou je ale odpis dluhů. Všichni vědí, že bez něj se Řecko nikdy neprobere a nebude schopné své dluhy splatit. Německý ministr financí Wolfgang Schäuble fakticky přiznává, že se Berlín rozhodl pro odchod Řeků. Odpis je podle něj nutný, není ale možný v eurozóně. Jiné vysvětlení než odchod vám z toho logicky nevychází.

Právě nemožnost odepsat dluhy je jednou z těch vrozených vad eurozóny, na něž teď dojíždí. Odpis dluhů je nemožný, protože fakticky znamená přerozdělovací unii. Jedna země eurozóny financuje jinou, což je výslovně zakázáno v Maastrichtské smlouvě. Zatím se to obcházelo pokryteckou hrou na to, že jsou to přece všechno půjčky, které Řekové jednou splatí. Nikoliv přerozdělování z Berlína  a Bratislavy do Atén. Odpis znamená porušení základního pravidla měnové unie. Tím ztrácí jakoukoliv důvěryhodnost. V Řecku už se sice dluhy odepsaly v roce 2011. To byly ale dluhy soukromých bank a fondů, což nebylo přímo odpuštění dluhu, který má vláda jedné země měnové unie vůči vládě druhé.

V reálném životě jsou ale chvíle, kdy je odpis jedinou šancí, že z toho, co jste půjčili, vůbec něco dostane zpět. Když budete dlužníka, ať už je to člověk, firma nebo stát, dusit v dluhové pasti a žádat zpět vše, nemusíte nakonec dostat nic. Když nedáte šanci na nový začátek, těžko se zvedne a bude znovu prosperovat. A když nebude prosperovat, těžko vám něco při nejlepší vůli vrátí. Nevrátí, protože nemá z čeho.

Jistě, dluhy se mají splácet. Každý systém má mít pojistky, aby jich nikdo nebyl schopen nahromadit tolik, že ho zadusí. Karamboly se ale stávají. A na ně je potřeba mít pravidla. Proto mají třeba anglosaské země velmi vypracovaný systém osobních a firemních bankrotů, který počítá s odpouštěním dluhů.

Země, které taková pravidla nemají, se mnohem hůř probírají z krizí. To se naplno ukázalo po roce 2008 ve Španělsku. Lidé, kteří měli hypotéku z dob, kdy byly vysoko ceny nemovitostí, a nebyli ji schopni splácet, přišli nejen o dům. Museli bance zaplatit celý původní úvěr, přestože cena domu nebyla ani poloviční. Vedlo to k velkým osobním tragédiím a nakonec ke změně španělských pravidel k mnohem většímu odpouštění. Američané měli špatných hypoték ještě víc. Tam ale dlouho platí pravidlo, že ručíte jen domem. Když nemáte na splácení, banka vám ho sebere, ale vy jste bez dluhů a můžete jít dál. Mnohem lépe se vám začíná znovu. Podobné je to s firmami. Když se část dluhů odepíše a podnik dál funguje, věřitelé mají mnohem větší šanci, že něco dostanou zpět.

Když krachuje země s vlastní měnou, přijede Mezinárodní měnový fond. Nařídí úspornou kůru, ale zároveň odpis dluhů a devalvaci měny. Tím dá zemi šanci na nový začátek.

V eurozóně je tahle základní pojistka tabu, protože se ji evropští politici po roce 2010 báli využít, když ještě Řekové dlužili soukromníkům nikoliv daňovým poplatníkům z jiných zemí. Dnes jsou hlavními odpůrci odpisu Němci. Bývalý guvernér německé centrální banky Karl Otto Pöhl přitom už v roce 2010 upozorňoval, že je nutné odepsat alespoň třetinu řeckého dluhu. Když se ho redaktor týdeníku Der Spiegel, který s ním vedl rozhovor, zeptat v duchu dodnes sdíleného příběhu, že byl odpis a ztráty odradily investory, aby půjčovali Řekům a dalším zemím jižní Evropy, bankéř řekl. „Myslím, že by se stal pravý opak. Investoři by viděli, že Řecko je schopné se vyrovnat se svými dluhovými problémy a proto by se rychle obnovila důvěra. Ten moment se propásl. Proto tady máme ten chaos.“ Rozhovor vyšel 18. května 2010. Tehdy řecká krize začínala.

Bez odvahy, důvěry a odpouštění se prosperovat nedá. Evropa je v těžké krizi, protože nemá ani jedno.