Merkelová vypustila kočku z pytle

Kancléřka Angela Merkelová včera před odjezdem na summit Evropské unie oficiálně sdělila, že bude žádat trvalé kvóty na přerozdělování uprchlíků mezi státy EU. Mluví sice přitom o solidaritě (solidárně mají ostatní členské státy pomoci Německu a Švédsku, kam většina migrantů míří), ale jistě dobře ví, že vynucovaná solidarita si zaslouží jiné jméno. Z jakých úvah se trvalé kvóty zrodily?

Říká se, že Merkelová kvóty potřebuje jako gesto pro domácí publikum, které po letní pohádce o přátelství mezi národy cítí čím dál větší obavy z nekontrolovaného přílivu lidí do jejich země. Je v tom jistě kus pravdy, ale není to pravda celá. Aspoň podle toho, co němečtí diplomati vysvětlují svým partnerům, je za pevnými kvótami představa, že se tímto způsobem podaří vypustit rybník převaděčským gangům. Dnes lákají pašeráci lidí svůj kontraband na slib, že ho za iks tisíc eur dopraví do Německa. Až ale potenciální běženi uvidí záběry z rumunského Temešváru, litevského Kaunasu nebo, ano, z naší Zastávky u Brna, mohou si nebezpečnou a cestu taky rozmyslet a zůstat tam, kde jsou. Nebudou investovat do služby, která má tak nejisté výsledky. Jinými slovy – Němci běžence odstrašují námi.

Podle anonymních zdrojů citovaných nedávno v německých novinách (Frankfurter Allgemeine Zeitung) se Merkelová při návštěvě OSN v New Yorku před svými lidmi nechala slyšet, že pokud by spolková republika došla k názoru, že už běžence nemůže přijímat a začala je aktivně odstrašovat, odehrála by se taková změna kursu bez ní. Raději by rezignovala na kancléřský úřad, než aby před německou a světovou veřejností ztratila tvář. Jestli to ale skutečně je tak, degraduje mezistátní politika uvnitř EU na pouhý nástroj ve vnitrostátní politice nejsilnějšího členského státu. A je to opakování tři roky staré historie s tzv. fiskálním paktem, kdy se členské státy (tehdy až na Británii a Českou republiku) musely zavazovat k rozpočtové disciplíně hlavně proto, aby Merkelová mohla německé veřejnosti prodat garance za dluhopisy jižních států eurozóny.

Tzv. uprchlická krize je ale pro kancléřku mnohem vážnější. Za eurozónu Němci možná platí garancemi Řecku, ale jejich exportu a tedy celé ekonomice euro svým měkkým kursem pomáhá. Naopak z uprchlíků žádný krátko- nebo střednědobý zisk nekouká. Je mnohem pravděpdobnější, že většina z nich se zavěsí respektive bude zavěšena na německý sociální stát. Pokud se kancléřce do jara nepodaří vymyslet nějakou maskovanou hráz a do Německa znovu budou proudit statisíce běženců, bude to začátek jejího konce v politice – a velká zodpovědnost před dějinami za to, že vzdala kontrolu nad vývojem svojí země. Proto je motivace Berlína prosadit trvalý mechanismus na přerozdělování lidí dnes tak vysoká. Merkelová spěchá i proto, aby to stihla ještě před volbami v Polsku, kde se počítá s vítězstvím europodezřívavé pravice.

Pokud Visegrád prohraje i bitvu o trvalé kvóty, bude muset česká vláda popřemýšlet, jak by se dalo zabránit tomu, aby si Německo vybíralo v hotspotech kvalifikované lidi do svého průmyslu a to, co bude považovat za beznadějné případy, přerozdělovalo po (střední a východní) Evropě. Není to pravděpodobný scénář, ale není ani vyloučený. Zoufalé vlády dělají zoufalé věci.