Místo debaty o našem srdci poučujeme Evropu

Slovenský prezident Andrej Kiska vystoupil ve středu se zásadním projevem před končícími poslanci slovenského parlamentu, zemi čekají volby. Apeloval v něm na lidskost i pochopení v současné uprchlické krizi. Ostře rovněž kritizoval osamocenou pozici slovenské vlády při hlasování v Evropské unii, stejně jako další podivné signály Bratislavy z uplynulých let. Podle Kisky by země měla co nejrychleji smazat nepříznivý dojem, který u partnerů zanechala. A snažit se budovat společnou Evropu konstruktivně a snažit se nacházet skutečná řešení. Mimořádně zajímavý projev jsme pro čtenáře deníku Echo24.cz převedli do češtiny. Titulek je redakční.

Několik posledních měsíců a týdnů se energie slovenské domácí i zahraniční politiky soustředila na zápas proti přerozdělení uprchlíků, kteří přišli do Evropy v obrovských počtech. U nás doma byla tato politická energie věnovaná především posilňovaní a potvrzovaní vnitropolitické jednoty proti takzvaným povinným kvótám. V jednáních s našimi evropskými partnery to bylo úsilí takovéto rozhodnutí nepřijímat, případně ho zablokovat. Před několika dny se Slovensko nakonec ocitlo v absolutní menšině evropských států – a při rozhodování o této otázce neuspělo.

Požádal jsem o vystoupení před vámi, vážené paní poslankyně a páni poslanci, protože považuji za svou povinnost při této příležitosti hovořit o tom, co má pro naší zem i podstatně širší rozměr.

Za poslední čtvrtstoletí od pádu železné opony zažila Evropa i globální svět několik vážných krizí. Ale ve své složitosti a nejistotě je svět v tomto čase znepokojivě nestabilnější jako nikdy za života většiny z nás. A proto chci říct, že podle mého názoru v takovém světě je pro dnešní Slovensko životně důležité nejen členství v Evropské unii a Alianci. Ale je životním zájmem Slovenska mít skutečné přátele a spojence, kteří nám mohou důvěřovat tak, jako chceme důvěřovat my jim.

Chci dnes v této věci oslovit vás, parlament Slovenské republiky, a prostřednictvím vás i politické strany, které reprezentujete a které se budou zakrátko ucházet o hlasy občanů ve volbách.

O naší budoucnosti – o lepším nebo horším životě lidí na Slovensku, jako i o naší dlouhodobé národní bezpečnosti – se totiž rozhoduje nejprve zde, u nás doma, na Slovensku. Nejsou a nebudou to jen psané mezinárodní smlouvy, které dělají opravdu dobré přátele a spolehlivé spojence a jejichž dodržování bychom měli považovat za samozřejmost.

Jsem přesvědčen, že to, co stojí i nad všemi smluvními vztahy, nad všemi formálními závazky, nad napsanými a podepsanými garancemi… – to je schopnost porozumět vážnosti chvíle. Kdy nejde o momentální prestiž ani o nějakou jednotlivost. Kdy jde o sílu a svědectví soudržnosti, o sílu a svědectví důvěry – během krizí, anebo při složitých rozhodnutích.

Už víckrát jsem řekl svůj názor, že v diskusi o migrační krizi, kterou u nás na Slovensku vedeme už několik měsíců, jde i o srdce a charakter Slovenska. Především o to šlo a stále jde – vždyť jinak Slovensko v této krizi dosud nebylo bezprostředně ani vážně zkoušené takovým způsobem jako některé jiné evropské země, včetně našich sousedů Maďarska a Rakouska, nebo našeho nejdůležitějšího ekonomického partnera Německa.

Víckrát jsem také řekl, že podle mého názoru Slovensko má kapacitu pomoct. Že přijetí několika set nebo i tisíc lidí utíkajících před válkou a násilím by bylo v silách Slovenska. Myslím, že by to bylo i přijatelné pro většinu našich občanů, pokud bychom jim takovéto rozhodnutí klidně, přesně a společně vysvětlovali. Nešlo by o žádné ohrožení Slovenska, ani by to nemělo žádný vliv na lepší nebo horší život lidí na Slovensku.

Pomoc lidem utíkajícím před válkou a násilím u nás nabídly mnohá sdružení i jednotlivci, křesťanské i jiné organizace. Iniciativně, spontánně a mnohokrát bez publicity. Ve veřejné diskusi se ale od začátku střetly i krajní názory a vzájemné obviňování. Instinkt lidskosti byl obviňovaný z naivity, a z opačné strany často i normální přirozený lidský strach našich občanů z neznámého dostával nálepku xenofobie a extremismu.

Dovolte mi ale říct, že zvlášť v politické diskusi podle mne zazníval až příliš silně takový tón, který tento strach ze všech migrantů povzbuzoval. Od bezprostřední bezpečnostní hrozby, kterou by prý představovalo přijetí několika set anebo tisíc lidí utíkajících před válkou. Až po necitlivost a podsouvání názoru, jakoby takřka všichni migranti byli ekonomickými spekulanty a do Evropy přicházeli jen kvůli pohodlnějšímu životu. Někdy se mi také zdálo, že debatu o našem srdci a našem vlastním příspěvku nahradilo poučování jiných států a celé Evropy, kde selhaly a co by měly teď dělat. A i rozumné názory, že překryl celkový převládající dojem – před naší domácí i evropskou veřejností -, že lidi utíkající před válkou a násilím Slovensko jednoduše nechce.

Považuji za důležité hovořit i o důvodech, proč podle mého názoru slovenská pozice prohrála souboj proti mechanismu přerozdělování 120 tisíc lidí z Itálie a Řecka, kteří do Evropy utekli před válkou a pronásledováním. Proč jme si, podle mého názoru, špatně zapnuli první knoflík v této migrační krizi, která před celou Evropskou unii nadlouho postaví ještě mnoho nových otázek, jaké jsme si dosud nemuseli klást, a rozhodnutí, která jme dosud nepotřebovali činit.

Nejen u nás na Slovensku, ale ani nikdo v Evropě nikdy nenazýval mechanismus takzvaných kvót řešením migrační krize. O tom spor nikdy nebyl. V situaci, kdy do Evropy v posledních měsících přišly statisíce lidí a nikdo neočekává rychlou změnu tohoto trendu, si nikdo nemohl myslet a netvrdil, že přerozdělení nejdřív 40 tisíc a nyní 120 tisíc lidí představuje řešení.

Myslím si, že slovenská zahraniční politika prohrála souboj o takzvané povinné kvóty v Evropě proto, že dostatečně nezvážila dvě podstatné věci.

Jistě si pamatujete, že jsem tu před vámi v červnu ve své Zprávě o stavu republiky označil tento administrativní přerozdělovací mechanismus za nešťastný nápad. A přimlouval jsem se za to, aby Slovensko nabídlo pomoc dobrovolně a iniciativně, v souladu s možnostmi a kapacitami, které u nás máme.

Za nešťastné a nepřiměřené jsem považoval už samotné slovo „kvóty“, které se zavedlo. Vždyť nehovoříme o zboží na pultech obchodů, ani o písničkách v rádiu. Hovoříme přece o živých lidech. O mužích, ženách, dětech, kteří k nám do Evropy utekli a utíkají před smrtí, násilím, pronásledováním. Možno se nám na Slovensku zdálo, že výraz „povinné kvóty“ jakoby úplně odlidštil neštěstí konkrétních lidských bytostí. Jenže ve většině Evropy ne.

I tam – ve většině Evropy – si její obyvatelé a političtí lídři uvědomují, že v této lidské vlně jsou i ekonomičtí migranti. A že jich není málo. Že je všechny nedokážeme, ani nechceme přijmout. Že je musíme dokázat registrovat a ty, kteří nesplňují důvody pro udělení azylu, vracet do jejich domovských bezpečných zemí.

Navzdory tomu ve většině Evropy ani úřednický výraz kvóty nepřekryl jeho lidský a humanitární rozměr v tomto konkrétním případě. Ve většině Evropy si její obyvatelé i političtí lídři stále myslí, že máme a musíme pomoct lidem, kteří do Evropy utíkají před válkou a násilím a kteří tu již jsou. Že takovou povinnost máme – a že na to máme i možnosti. Pro většinu Evropy i její politické lídry zůstal za nepěkným výrazem „kvóty“ – člověk. A pod čísly kvót zůstaly – živé lidské bytosti.

Myslím, že tento lidský humanitární rozměr, tuto emoci jsme jednoduše podcenili. A když Slovensko v červenci oznámilo – ještě na dobrovolné bázi – přijetí 100 lidí z celkového počtu 40 tisíc, ztratili jsme sympatie ve většině Evropy a ztratili jsme porozumění a pochopení i pro každý rozumný argument. Slovensko se stalo objektem utahování a zesměšňování ze strany evropských a světových médií. Jakoby se ze slovenské pozice vytratil člověk – a hodnota lidské bytosti. Bez ohledu na původ, národnost, vyznání, věk nebo sociální postavení člověka.

Podle mého názoru – podle mého přesdvěčení – musí mít i dnes a kdykoliv politika také tento humanistický rozměr. Pokud se politika zúží jen na pojem „zájmy“, od toho je už jen kousek k egoismu, a na tomto principu jednotná Evropa nemá budoucnost. Říká se též, že menší státy – a často je to slyšet také u nás a v tomto našem regionu střední Evropy -, že bychom se měli chovat především rozumně, abychom si ochránili naše zájmy. To je určitě pravda. Ale rozumně ve skutečnosti znamená, že musíme umět projevit srdce a charakter v krizových situacích.

Druhým důvodem, proč podle mého názoru naše evropská politika a slovenská pozice prohrála boj proti přerozdělení 120 tisíc uprchlíků, bylo nepochopení druhého – rovněž vážného – významu takzvaných kvót. A tím je solidarita mezi našimi evropskými státy, ve chvíli asi najvážnější krize pravidel od vzniku Evropské unie.

Je nám snad jasné, že žádná evropská země ani její lídři si nemysleli a nemyslí, že by problémy nejvíc zasažené země spasilo přerozdělení několika tisíc lidí, kteří by připadli státům odmítajícím mechanismus přerozdělení. Anebo že by právě příspěvek našich zemí, včetně Slovenska, nějakým podstatným způsobem ulehčil situaci zemím, kam přicházejí desetitisíce anebo statisíce lidí.

Rovněž připouštím, že nejen Evropské komise, ale i většina evropských lídrů si uvědomovala, že jsme se Evropa jako celek příliš dlouho jen přihlíželi tomu, co se děje. Že Evropa několik měsíců jako celek víceméně jen přihlížela začátku vážné migrační vlny. A že dnes, kdy si už rozměr toho všeho snad všichni v Evropě uvědomujeme – kdy si uvědomujeme rozměr těžkých rozhodnutí, na kterých se budeme muset dohodnout – že Evropa jako celek potřebovala vyslat signál. Tedy nejen jako konkrétní pomoc zemím, které ji potřebují, ale i vůči sobě navzájem. Samozřejmě ne jako řešení migrační krize. Ale jako signál, že chceme a umíme konat solidárně, společně. Evropské státy vůči sobě navzájem, i jako signál všem občanům napříč Evropskou unií.

Domnívám se, že toto byl důvod, kvůli kterému i představitelé většiny států odmítajících takzvané dočasné kvóty – a ještě před jejich schválením – oznámili připravenost přijmout dokonce větší počet lidí, než předpokládaný počet v takzvaných kvótách. Protože si uvědomovali, že žádná finanční nebo jiná nabídka nemůže v dané chvíli rovnocenně nahradit toto gesto.

Domnívám se, že proto představitelé vícero zemí kritizujících a odmítajících takzvané dočasné kvóty hned bezprostředně po jejich schválení Radou ministrů Evropské unie oznámili, že budou rozhodnutí respektovat. Protože chtějí dodržovat evropské právo a uvědomují si, že nesouhlas části veřejnosti, anebo i osobní vnitropolitické těžkosti lídrů jsou ve skutečnosti nepodstatné – že jsou nepodstatné proti vážným rozhodnutím a proti věcem, jaké před Evropou ještě jsou v době nejbližších týdnů a měsíců. A protože se na nich chtějí podílet s váhou, respektem a úctou – jako země a jejich představitelé, kteří jsou si vědomi závazků i vážnosti situace pro budoucnost a jednotu celé Evropy, v tomto pro nás Evropany vážném období.

Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci.

Když jsem nastupoval do úřadu prezidenta, vycházel jsem z toho, že naše nejdůležitější mezinárodní smlouvy a závazky – a v širším smyslu i naše zahraniční a evropská politika – jsou principiálně ustálenou a pevně ukotvenou oblastí všeobecně respektovaného demokratického státu, jakým je Slovensko. Vycházel jsem z toho, že zahraniční politika má stejný cíl jako domácí – zajistit na Slovensku lepší podmínky na život dnes a dobrou perspektivu zítra. Především prosperitu pro lidi a bezpečnost. Vycházel jsem z toho, že Slovensko dodržuje pravidla a má silné přátele a věrné spojence. Že jsme státem, který se těší konsensuální zahraniční politice napříč relevantním politickým spektrem. Jednoduše řečeno, že v této oblasti nastupuji do 1. třídy dobře rozjetého vlaku.

Opakovanou tezi v mých podkladech od našich diplomatů na jednání s představiteli jiných zemí, že naše vztahy jsou „bezproblémové a nejsou v nich žádné otevřené otázky“, jsem nepovažoval za frázi. Rád jsem věnoval pozornost i konkrétním možnostem, které by vztahy Slovenska posilnily a přinesly by užitek našim občanům. Po nástupu do úřadu – a při každé takovéto příležitosti – jsem lidem, kteří plní úkoly zahraniční politiky, kladl otázky o jasných, vyargumentovaných a realistických cílech, jakých chceme a umíme dosáhnout. Vůči jednotlivým zemím i vůči regionům nebo seskupením, jichž jsem členy nebo partnery. Ne vždy jsem dostával a dostávám odpovědi, které by všeobecně formulované strategické zájmy Slovenska proměnily na drobné, na konkrétní dosažitelné cíle.

Kladl jsem též otázky, jak jsme dokázali posilnit naše zájmy v těch regionech a státech, v jejichž prospěch se Slovensko víc než jinde angažovalo a angažuje. Nebo kde udělali kus práce a Slovensku dobré jméno slovenští experti. Jestli dokážeme stejně dobře jako naši sousedi a další partneři navázat na politickou angažovanost i ekonomicky: novými kontrakty a novými příležitostmi. Například kolikrát a jak zužitkovalo Slovensko svou přítomnost v krizových regionech jako je Irák, Afghánistán, Kypr, Bosna nebo celá oblast západního Balkánu.

Odpovědi bývají spíše vyhýbavé. A není to proto, že by slovenská diplomacie neměla i vynikající představitele. Určitě má, je jich dost – a mnohé z nich ocenilo a stále oceňuje mezinárodní společenství dokonce významnými pozicemi.

Často o tom hovořím s ministrem zahraničních věcí, u kterého vidím, že si to uvědomuje a má zájem to změnit. Připisuji tuto naši slabinu tomu, že jsme se zatím nenaučili některé věci dělat. Jak využít to, co děláme dnes, na příležitost zítra. Jak spojit síly vlády, parlamentu, vládních agentur, podnikatelů, nevládního sektoru – a všeobecné formulace o zájmech, a potom konkrétní případy slovenské angažovanosti víc a častěji proměnit i na ekonomické projekty. Viděl jsem a vidím možnosti prezidenta nejen k tomu nabádat, ale i k tomu přispívat.

Od června minulého roku se však stalo vícero věcí, při kterých jsem si musel položit otázku, zda se nám v posledních letech nestává příliš často, že se při vážných evropských tématech Slovensko dostává do otevřených sporů s našimi klíčovými spojenci. A často i s těmi členskými zeměmi, které sami označujeme za lídry Evropské unie a naše strategické partnery. Což by samo o sobě nebyl problém, pokud by bylo zároveň jasné, jaký zahraničněpolitický a evropský zájem Slovenska tím v té které chvíli sledujeme. A především: Co konkrétně chceme v té které situaci i skutečně dosáhnout, prosadit. Anebo zda domácí politické ambice jen nepřehlušují skutečný zájem naší země v rámci Evropské unie.

Před čtyřmi lety Slovensko zůstalo poslední zemí, která odmítala solidaritu a nejvíc komplikovala hledání společné evropské dohody v složitém a zdlouhavém procesu záchrany eurozóny. Takto se na podzim před 4 roky celá Evropa dívala na Slovensko, kde se kvůli hlasování o dodatku ke smlouvě o takzvaném eurovalu rozpadla vláda a nasledovaly předčasné volby. Přitom se ukázalo, že toto rozhodnutí nebylo vnitropoliticky nijak konfliktní. Nakonec ho podpořila přesvědčivá většina takřka čtyř pětin Národní rady Slovenské republiky.

Krátce před mým nástupem do funkce prezidenta došlo k anexi Krymu ze strany Ruské federace a vzápětí k ruské angažovanosti v bojích na východě Ukrajiny. Slovenská vláda tehdy spolu s našimi partnery v Evropské unii i Alianci zaujala jednoznačnou pozici, že Rusko porušilo mezinárodní právo. Slovensko opakovaně schválilo společné sankce Evropské unie proti Rusku. Na základě dohody s předsedou vlády a klíčovými ministry jsem takto před rokem cestoval na summit NATO ve Walesu se slovenským příspěvkem k posilnění kolektivní bezpečnosti.

V tomto duchu jsme členové vlády i prezident vystupovali a rozhodovali za jednacími stoly Evropské unie a Aliance – a pokud jde o mne, tak za zavřenými dveřmi i při veřejných vystoupeních stejně, a plně v souladu se zájmy Slovenska a našimi strategickými dokumenty.

Slovensko také pomohlo Ukrajině v kritické chvíli a v jejím doslova existenčním problému – spuštěním reverzního toku plynu. Můžeme oprávněně říct, že Slovensko pomohlo Ukrajině odvrátit její energetický kolaps a bránit její suverenitu. Ale zároveň jsme ze Slovenska vysílali signály a některými zahraničněpolitickými aktivitami vzbuzovali u našich spojenců a partnerů nepochopení a otázky, a to zvlášť v kritických měsících, kdy jsme nikdo v Evropě nemohli vědět, jak a kam se tento konflikt ještě rozroste a kde se zastaví.

Ve všech třech případech a největších evropských tématech posledních let – včetně současné migrační krize – šlo a jde o soudržnost a budoucnost Evropy. Šlo a jde i o širší ohrožení Evropy. Na všechny tyto situace by se u nás doma dala uplatnit stejná otázka: jaké konkrétní zahraničněpolitické zájmy tím Slovensko sledovalo? Jaké realistické a dosažitelné zahraničněpolitické cíle jsme si stanovili – a co konkrétně jsme dosáhli? Jaké přátele jsme získali, jaké závazky jsme posilnili? Anebo zda domácí politické ambice nepřehlušily skutečný zájem naší země.

Často je u nás slyšet argument – na tyto i jiné situace: Jsme členy Unie a Aliance, hlasujeme a spolurozhodujeme. Ale bez ohledu na společné rozhodnutí máme právo na vlastní názor a toto právo si nenecháme vzít. A po rozhodnutí si vyhrazujeme právo ponechat si vlastní názor.

S uplatňováním práva na vlastní názor nikdo nebude polemizovat. Jsem ale přesvědčen, že ambicí Slovenska má být mnohem víc.

Radost a potěšení vyslovit vlastní názor – mnohokrát i příkře -, ničím se nedat omezovat a ostře kritizovat každého, kdo si to podle nás zaslouží – tuto radost a potěšení každý člověk objeví poměrně mladý. Jistý čas mu to i stačí a patří to k věku. Nemít jinou ambici, jen zažívat radost a potěšení z toho, že názor zazní veřejně a nahlas. I mladý člověk ale poměrně rychle objeví mnohem větší radost a potěšení – když se mu podaří něco ve svém okolí i prosadit, změnit.

Slovensko je ještě stále mladý stát. Ale ušlo kus cesty a dospívalo rychle – a proto bychom měli mít i v otázkách zahraniční politiky mnohem vyšší ambice než radost z toho, že povíme svůj jiný názor.

Vážená Národní rado.

Mé vystoupení jsem začal konstatováním o znepokojující nestabilitě našeho světa. Vzpomněl jsem víceré krize, které zkoušejí jednotu Evropy a které zcela pochopitelně vzbuzují otázky: kolik krizí v tak krátkém čase jednotná Evropa ještě ustojí. Půlmiliardová Evropská unie, která ve své rozšířené podobě a svých současných pravidlech existuje také jen krátce.

Jednou z nejvážnějších a nejsrozumitelnějších priorit slovenské zahraniční politiky a životních zájmů Slovenska je zůstat v jádru Evropské unie a konstruktivně přispívat k jejímu budoucímu uspořádání. Takto je to zapsáno ve strategických dokumentech státu. Takto to často říkáme. Na tom panovala shoda několika vlád dlouhodobě. Na tom je i absolutní shoda napříč politickým spektrem všech rozhodujících politických sil. Tento zájem Slovenska prosazuji jako prezident v zahraničí i u nás na Slovensku. A dnes i v budoucnosti budu apelovat na to, abychom měli tento zájem na mysli stále, abychom ho prosazovali, opatrovali a pěstovali, a abychom mu nenadřazovaly krátkodobé vnitropolitické ambice.

Proto chci při dnešní příležitosti, i ve vztahu k tématu mého vystoupení říct dvě věci.

První považuji za samozřejmou, protože mě k ní zavazuje Ústava. Jako prezident a reprezentant Slovenské republiky navenek považuji za svou ústavní i osobní zodpovědnost a povinnost vystupovat i dovnitř na straně závazků Slovenské republiky, a jeli třeba, také je připomínat: Slovenská republika uznává a dodržuje všeobecná pravidla mezinárodního práva, mezinárodní smlouvy, kterými je vázaná, a své další mezinárodní závazky. Toto je naše povinnost, zavazuje stejně prezidenta i všechny orgány veřejné moci.

Druhá věc, kterou chci říct a o které jsem přesvědčen – to je důležitý zájem Slovenska na tom, aby se nám podařilo co nejrychleji smazat nepříznivý dojem, který jsme v dosavadním průběhu migrační krize zanechali ve většině Evropy, tedy i u mnohých našich přátel. A abychom se co nejdřív dostali z osamocené pozice, v níž jsme se nyní ocitli a v níž nás takto vnímá Evropa.

Nemůže být zahraničněpolitickým zájmem Slovenské republiky vzbuzovat nepochopení, které přece musíme registrovat všichni, kteří jsme dnes v tomto sále. Bez ohledu na to, či ho považujeme za úplně nespravedlivé, anebo mu chceme a umíme i porozumět. Není pro Slovensko ve skutečnosti ani výhodné, abychom tímto způsobem vstupovali do dalších jednání a rozhodovaní, které bude muset Evropa učinit. Pokud máme být jako Unie efektivní, zůstat jednotní a zvládnout migrační krizi. A považoval bych také za mimořádně nešťastné, když bychom za několik měsíců předsedali Evropské unii bez všeobecného přesvědčení našich partnerů, že slovenské srdce je na straně společné Evropy a náš charakter je pro ni důležitým příspěvkem.

Vážená Národní rado.

Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci.

Zanedlouho skončí vaše funkční období. Usuzuji, že velká většina z vás se bude ucházet o znovuzvolení v parlamentních volbách na kandidátkách politických stran. To, jakým způsobem proběhne předvolební kampaň, bude vaší odpovědí, zda se stane u nás pravidlem, že vnitropolitické ambice dokážou přehlušit dlouhodobé zahraničněpolitické zájmy Slovenska. Tak jak tu jsme, myslím, že tomu i věříme, že jde o nejlepší zájmy občanů. Dejme lidem na Slovensku důvod, aby jim nejen rozuměli, aby je nejen potvrdili, ale aby se s nimi ztotožnili jak rozumem, tak i srdcem.

Naše Evropa – Evropská unie – není bankomat. Není to její hlavní myšlenka, ani její smysl a přínos. Zdá se mi ale, že s výjimkou slavnostních příležitostí neumíme u nás v každodenní politické diskusi říct o Evropské unii pomalu jediné příznivé slovo. Slovo Brusel je pomalu v domácí politické diskusi už pouze nadávkou a bruselské byrokracii se připisují i rozhodnutí, která ve skutečnosti činí představitelé vlád členských států, včetně těch našich. Pokusme se to utlumit. Abychom kvůli vnitropolitickým ambicím neztráceli podporu veřejnosti pro jednotnou Evropu. Evropská unie není problém, ale je řešení. I pro nás, pro Slovensko.

Migrační krize obrátila pozornost Evropy z východu na jih. My bychom však neměli zapomínat na naše další skutečné zájmy. S nadějí registrujeme, že na východě Ukrajiny přestali umírat lidé a uplatňuje se příměří. Že dohody z Minsku stále žijí. Ale nejistota z vývoje za naší bezprostřední hranicí a východní hranicí Evropské unie zůstala. A evropsky orientovaný a životaschopný soused není jen právem občanů Ukrajiny, ale je i skutečným slovenským zájmem.

Proto je i proti slovenským zájmům například projekt Nord Stream 2. Máme v této věci úplně stejný názor s předsedou vlády a dohodli jsme se, že hledáme podporu u jiných partnerů a členských zemí. Toto je příklad skutečného slovenského zájmu – a jsem přesvědčený, že i celoevropského zájmu. A byl by raději, kdyby v těchto dnech a měsících bylo Slovensko v takové pozici, abychom mohli v Evropě působit silněji. Aby byly naše obavy a argumenty vnímané coby od země, která dokáže naslouchat a porozumět argumentům a obavám těch, o jejichž zájem a podporu se bude chtít ucházet.

Chci vás na závěr mého vystoupení ještě jednou požádat, vážené paní poslankyně a páni poslanci, a prostřednictvím vás i politické strany: Dejte lidem na Slovensku důvod, aby zahraničněpolitickým a evropským zájmům Slovenska, i závazkům a přínosu, které z toho vyplývají, nejen rozuměli. Aby je v parlamentních volbách nejen potvrdili. Ale aby se s nimi ztotožnili. Aby jim důvěřovali. Jak rozumem, tak srdcem.

Děkuji vám.