Zeman: 'Sleduje mě BIS.' Byla to Nova

V závěrečné ukázce z nové knihy redaktora ECHO24.cz Daniela Kaisera Prezident (Václav Havel 1990-2003), která právě vychází v nakladatelství Paseka, se autor vrací do podzimu 1996. Volbami v létě téhož roku skončila dominance premiéra Klause a ačkoliv se podařilo sestavit vládu pravice ve stejném složení, nemohla už se opírat o pohodlnou většinu ve sněmovně jako dosud. Od Klause se v nové situaci začal emancipovat i Václav Havel. Prvním znamením měnících se poměrů bylo odstranění šéfa kontrarozvědky Stanislava Devátého po nepodloženém obvinění, že dal sledovat předsedu lidové strany Josefa Luxe.

Hon na Devátého

Od sestavení druhé vlády ODS – ODA – KDU-ČSL se prezident k premiérovi choval podle zásady Škoda rány, která padne vedle. Dramaticky se to ukázalo hned na podzim 1996, když těsně před prvními volbami do Senátu poprvé vážně zaútočil na Klause Josef Lux.

Vicepremiér už nebyl ten navenek poddajný učedník v politice, vděčný za to, že po lidoveckém úpadku z roku 1990, charakterizovaném jmény Bartončík a Sacher, vzali jeho stranu reprezentanti občanské pravice mezi sebe. Bylo patrné, že mu v koalici s příliš dominantním premiérem začíná být těsno. Ale první útok byl ještě veden nepřímo, mířil na osobu ředitele BIS Stanislava Devátého, bývalého disidenta a později poslance ODS.

Aféra ovšem vznikla u vicepremiéra Kalvody. Tento člověk, už poměrně dlouho přesvědčený, že je objektem sledování, tehdy od sociálnědemokratického „experta“ na tajné služby Jaroslava Bašty obdržel materiály, které měly dokazovat, že kontrarozvědka sleduje Luxe, a svému vládnímu kolegovi je obratem předal. Lux uspořádal mimořádnou tiskovou konferenci a v zákulisí společně s Kalvodou přitlačil Klause ke zdi: buď půjde Devátý z BIS, nebo půjdeme my z vlády. Špiclování politiků nelze tolerovat.
Skutková podstata případu byla poněkud jiná: BIS monitorovala jednoho Luxova spolupracovníka kvůli privatizaci vojenského prostoru Ralsko a také bankéře Antonína Moravce, věřitele Luxovy KDU-ČSL i Kalvodovy ODA. I tak neideový prvek, jako že Moravce od roku 1994 vyšetřovali policisté, obě malé vládní strany dlouhodobě sblížil.

V chování Kalvody hrál roli strach malé ODA, že ji velká ODS chce spolknout. Tím ostatně místopředseda občanských demokratů Josef Zieleniec odistům příležitostně vyhrožoval. Kalvoda pojal podezření, že ODS chce k likvidaci a převzetí konkurence použít policii a kontrarozvědku.

Havel proti BIS

V lidské rovině měly prezidentovy sympatie v tomto konfliktu patřit Devátému. Osobně se s ním znal od poloviny osmdesátých let a o osobní integritě legendárního disidenta ze Zlína neměl důvod pochybovat. Teď ale nečekal na vývoj nepřehledné situace a přispěchal s tvrdými slovy: „Skutečnost, že BIS sleduje místopředsedu vlády a předsedu KDU-ČSL Josefa Luxe, je velice vážná, musí být velmi rychle a přesně vyšetřena a musí z ní být vyvozeny důsledky,“ prohlásil hned na počátku aféry, shodou okolností v den, kdy Lux připustil, že se do zorného pole BIS dostal jen jako „součást nějakého širšího případu“. Po dvou měsících sice policejní vyšetřovatel konstatoval, že žádná tajná služba vicepremiéra nesledovala, neboli obvinění Devátého stálo na vodě, jenže pozornost veřejnosti se mezitím upírala jinam a prozatímní ředitel BIS byl už ve jménu smíru v koalici odvolán.

Protože takových policejně-agenturních intrik od té doby Česká republika zažila vícero, může mít čtenář z 21. století sklon považovat aféru Devátý za nepodstatný detail. Ale jednak tehdy osočení nějaké policejní složky z práce na politickou zakázku byla neslýchaná novinka, a hlavně, Václav Havel tu poprvé veřejně překročil hranici, za níž přestával být vůči ODS alespoň rámcově spravedlivý. Přidal se na stranu strůjců manévru, který už po několika týdnech získal jasné rozměry intriky, s lehkostí udivující dodnes.

Hra, v níž ti, co by mohli, nevolali faulující hráče k odpovědnosti, brzy našla další účastníky. Jedenáctého listopadu, pouhé dva dny po oznámení Josefa Luxe, že ho sleduje BIS, přišel se stejným nařčením Miloš Zeman. Z neznámých temných sil shánějících na něho kompromitující informace u staré matky se sice vyklubal reportér Novy Dalibor Balšínek, Zeman ale po Luxově
vzoru dál trval na špionážní linii výkladu a zanedlouho dokonce České republice diagnostikoval „určitý náběh k policejnímu státu“.

To se logicky dotklo ministra vnitra Rumla. Ten okamžitě odjel na Hrádeček, kde prezidentovi řekl, že tady přestává legrace a že už jen on se svou autoritou může zdivočelého opozičního předáka, který si zahrává s pověstí celého státu, zkrotit. Zeman byl přinucen oznámit, že prezidentovi – a pouze jemu – předá za dva měsíce důkazy pro svá tvrzení. Kufřík, s nímž pak za Havlem na konci lhůty vítězoslavně přijel, však neobsahoval nic, co by výroky o policejním státu byť jen vzdáleně potvrzovalo. Podstatnou část 52 stran materiálů označil za padělky dokonce i Mikuláš Tomin, Zemanův bezpečnostní poradce a muž, který mu materiály původně předal, mezi zbytkem pak byly listiny dokazující zájem BIS o diplomatickou poštu íránské ambasády apod. Nic z toho nemohlo posloužit k hypotéze o policejním státu ani jako indicie.

Kufřík plný ničeho

Na začátku aféry Havel slíbil, že vynese verdikt „padni komu padni“. Bylo proto překvapením, když teď chumel Zemanových falzifikátů a nesouvisejících dokumentů bagatelizoval – obsah kufříku, oznámil, je „ptákovina“ – a Zemanovi tak ze situace dovolil poměrně lehce vyklouznout. Předseda ČSSD se na závěr aféry prohlásil za oběť lumpů, kteří chtěli poškodit jeho i jeho stranu. Kde se u prezidenta náhle vzala ona nedůslednost a nedostatek přísnosti na Zemana? Střízlivě vzato byla důkazní situace velmi přehledná a tak jednoznačná, že prezidentova chybějící koncovka mohla vypadat jen jako přimhouření oka a pokus podat Zemanovi pomocnou ruku, aby se vyhrabal z blamáže. U Havla to tehdy ovšem nebylo jen nebo v první řadě taktizování, kdy aktuální záležitost podřizujeme vyššímu cíli, v tomto případě oslabení hlavní vládní strany. Prezident Havel i v interním dokumentu, který napsal bezprostředně po prohlídce kufříku, vyhodnotil Zemanovo tvrzení o sledování ústavních činitelů jak opozičních, tak koaličních, za možné, ale neprůkazné. Dojít k takovému hodnocení by nebylo možné, kdyby nebyl vůči jednomu z aktérů předem zaujatý. Tím aktérem byl pochopitelně Stanislav Devátý.

Devátý Havlovi rušil jeho kruhy už coby lovec agentů, po listopadu především v případu vicepremiéra federální vlády Václava Valeše. Psali jsme už o blízkém vztahu Valeš-Havel, zrozeném společným vězněním na Borech počátkem osmdesátých let. Valešova vládní kariéra skončila v roce 1991, když klíčový člen poslanecké komise pro vyšetřování 17. listopadu Devátý spolu s několika svými kolegy přivezl prezidentovi na Hrad vicepremiérův spis. Podle vzpomínky Devátého z něj jasně vyplývalo, že Valeš na Havla ve vězení donášel; (v archivech se však žádné takové svazky nezachovaly).

Havla se zpochybnění Valešovy osoby velmi dotýkalo, nakonec místopředsedu vlády s těžkým srdcem odvolal, víc se ale zlobil na antikomunistické jakobíny, kteří ho k tomu donutili. Byl to příklad situace, kdy byl vylustrovaný spolupracovník StB Havlovi osobně milý, takže za pozitivní lustraci mohl buď ten, kdo ji provedl, nebo ten, kdo ji doručil. Tady je třeba poznamenat, že kolem Vyšetřovací komise pro objasnění událostí 17. listopadu 1989, jak zněl její plný název, vznikl v roce a půl jejího života od října 1990 do února 1992 jakýsi zvláštní svět. Členové komise studovali a vyhodnocovali materiály mimo sídlo Federálního shromáždění v domě na Vinohradech, kde občas i přespávali. Vznikly tu pevné vazby, bylo to také jedno z epicenter rodící se ODS, naopak zvenčí komise některým připadala jako zdroj jakobínství. Mezi skeptickými pozorovateli zvenčí byl nepochybně i prezident. A když byl později Devátý instalován jako prozatímní ředitel české BIS, viděl v něm Havel víc exponenta ODS než disidenta, jehož morální profil by pro něho měl být zárukou, že služba nebude zneužívána. Už při první kvaziaféře kolem sledování politiků, vyvolané Janem Kalvodou v zimě 1995, měl prezident sklony věřit víc Kalvodovi než osočenému.

Radikální antikomunista s průkazkou ODS

Havlovi symbolizoval Devátý dvě věci: radikální antikomunismus s disidentským rodokmenem a členství v ODS. Havel by nejspíš ještě snesl první či druhou složku Devátého politické osobnosti, pokud by existovala sama o sobě, dvě v jednom, to už ale na něho bylo příliš. Krom toho se mu instinktivně nelíbilo, aby exponent hlavní vládní strany, byť s pozastaveným členstvím, řídil kontrarozvědku. Když byl Devátý v roce 1992 do BIS instalován, bylo to sice z podobných důvodů, jaké stály za nástupem radikálních disidentů v roce 1990 na vnitro – šlo především o nesmlouvavost vůči komunistům a agentům StB –, nicméně o čtyři roky později měl prezident dojem, že rozhodující je politický dnešek. Když se teď do Devátého na základě chatrných argumentů pouštěli Lux s Kalvodou, dal Havel přednost protiklausovskému „disentu“ před disentem proti Husákovi, a věcná podstata „aféry“ ho příliš nezajímala.