Cítíme se s Berniem

Demokratické primárky v New Yorku jasně vyhrála Hillary Clintonová, to, že právě ona se stane stranickou prezidentskou kandidátkou, je velice a velice pravděpodobné. Triumf to ale nebude, spíš vítězství značně upocené. Dokládá oslabování pozice tradičního establishmentu, který senátorka představuje v až čisté podobě. Její radikálně levicový rival Bernie Sanders jí dal zabrat daleko víc, než se očekávalo. Na republikánské straně to establishment schytává ještě tvrději od Donalda Trumpa.

Sanders je především mezi mladými voliči vnímán jako představitel jakési možnosti nové politiky, za kterou se entuziasticky staví. Je to v něčem jistě paradoxní situace, když se radikální mládež ztotožňuje s figurami věku značně pokročilejšího, které navíc mentálně od vzdálených časů své mladosti moc nepokročily, jejich postoje jsou v mnoha ohledech značně „retro“. Podobný Sandersovi je v tom ohledu i vůdce britských labouristů Jeremy Corbyn, i za ním se sešikovali nadšení mladí, americkému senátorovi ze státu Vermont je ale třeba přiznat k dobru, že jeho tábor se neprojevuje s tak fanatickou netolerancí jako mladí „corbynisté“ a v jeho minulosti i současnosti se kolem něj nevyskytovalo tolik lidí odpudivých názorů a podezřelých konexí.

Ta i mimo anglosaský svět nastupující nová politika je v něčem paradoxní, není to zas až tolik politika nesená nějakou specifičtější představou nějakých politických kroků. Když byl Sanders v rozsáhlém rozhovoru s New York Daily News, na konkrétních otázkách dost pohořel, odpovídal floskulemi a projevil značnou neinformovanost. Jeho oddaní stoupenci by ale skeptikovi jistě vysvětlili, že o tohle tu přeci nejde. Neformálním mottem Sandersovy kampaně je slogan „Feel The Bern“, málokdy se stane, aby heslo tohoto druhu bylo tolik výstižné. Sanders a další slouží především jako věšáky na pocity, protože nejdůležitější přece je „cítit“ a z toho citu či afektu se stává fetiš, jakékoliv praktické nebo filozofické otázky se ve srovnání s ním stávají vlastně bezpředmětné, podstatná je jediná věc: já cítím nebo se to alespoň domnívám. A s „pravdou“ pocitu nemá význam vést polemiku, vždycky se s ní mine. To v zásadě narcistní upnutí se na vlastní city se neprojevuje zdaleka jenom v politických kampaních, šíří se představa, že člověk (především stoupenec správné věci) má právo na to, aby procházel světem s city jaksi netknutými, bezpečnými – nezpochybněnými existencí jiného názoru nebo nedostatečného respektu k jeho chápání sebe sama.

Neexistuje moc důvodů mít západní politický establishment v oblibě, o nastavší krizi důvěry se z velké míry zasloužil sám. A kdo se chce utvrzovat v názoru, že dnešní Západ je v krizi, nemusí zprávy, z nichž může vyčíst předzvěst apokalypsy, složitě hledat, najdou si ho samy a v hojném počtu. Ta nová politika zdola, respektive některé její projevy, se ale spíš než odpovědí na tu krizi zatím zdá být spíš jejím výrazným symptomem.