Příležitost nesouhlasit s Michaelem Žantovským

Michaelu Žantovskému se v Echu24 (7. února 2017) naskytla "příležitost souhlasit s Andrejem Babišem“ a s chutí se jí chopil.

Nejprve jen na okraj poznamenávám: je zajímavé, jak Andrej Babiš fascinuje lidi z havlovského okruhu. Tak pan Tabery nedávno velmi energicky vyzýval politiky demokratické opozice, aby pomýšleli na účast v budoucí Babišově vládě, a Martin Fendrych, který se  verbálně od Babiše na každém kroku distancuje, vší silou podporoval oligarchův pokus o ovládnutí Policie České republiky. Ta afinita pramení ze společného pohrdání parlamentní demokracií. Parlamentní demokracie se totiž neshoduje s představou platonské polis, vlády moudrých, která poznamenala už Havlovu Moc bezmocných. Dnešní evropská, přesněji západní tradice vychází z křesťanského základu, z toho, že všichni lidé jsou si před Bohem rovni v naději na spasení. Jsou proto také schopni spolurozhodovat o tom, kdo má v pořádání světských věcí vládnout a jsou schopni se tak podílet na této vládě. To neznamená, že by „moudrost“ mohla zůstat docela stranou. Ještě významnější je ovšem věřit, že lidé dokážou vybrat si kompetentní (a to znamená taky moudré) představitele. A že jsou si v této schopnosti rovni.

K dnešní shodě mezi „havlovci“ a „babišovci“ přispěla i frustrace „havlovců“ z prvních let po převratu: tehdy se u nás prosadilo výše popsané tradiční západní pojetí demokracie a v jeho rámci se Havlovým stoupencům nepodařilo prosadit vlastní představu o povolání vládnout – přesněji řečeno nepodařilo se prosadit ji v míře, která by je uspokojila. Proto jim představa o „dvaceti pěti letech, kdy nám vládli politici, co nemakali a kradli“, není až tak cizí.

Spokojený souhlas pana Žantovského s Andrejem Babišem není tedy nijak překvapivý. Pan Žantovský si mezi oligarchovými návrhy na reformu ústavního pořádku ČR s jistotou vybral ten nejproblematičtější: omezení funkčního období poslanců (a senátorů) na dvě volební období po sobě. Argumentuje tím, že se omezení běžně používá „u těch ústavních funkcí, kde se potenciálně soustřeďuje nejvíce moci, především u prezidentů“ a že se ve starém Římě používalo „k omezení moci diktátorů“. Tímto způsobem by se prý zajistil „příliv čerstvé krve a tudíž i nových myšlenek do zákonodárných sborů“. Dlouhodobá moc údajně dlouhodobě korumpuje, „většina zvolených představitelů si ráda zvyká na své výsady a privilegia“. Také „u většiny parlamentních podrazů na voliče, vylobbovaných kliček a vytunelovaných zákonů asistují vždy právě ti nejprotřelejší parlamentní matadoři“. Všeobecně je proto zapotřebí „jistota, že se politik nemůže držet své moci věčně“.

K tomu je třeba říci: především, takové omezení není v prvé řadě omezením pasivního volebního práva (být volen), ale omezením aktivního volebního práva, práva volit. To je ovšem zásah do svobody občana, a proto musí být velmi důkladně legitimován. Za druhé, omezovat takto a priori volitelnost člena zákonodárného sboru a omezovat v rozhodování voliče je kromě toho ještě řešení krajně neobvyklé: starý Řím ani funkce v exekutivě (prezident) nejsou  přesvědčivým příkladem už z toho důvodu, že parlament je hlavním představitelem legislativy a v demokratickém uspořádání společnosti zároveň i ztělesněním názorové plurality ve společnosti, a to ztělesněním zcela legitimním, opřeným o  všeobecnou, tajnou a přímou volbu. Teprve na tomto základě mohou vznikat ve veřejných sporech a diskusích dočasná i trvalá spojenectví, vládní koalice atp. Představovat parlament jako skutečný nebo potenciální sbor diktátorů, jemuž je třeba zatnout tipec, je nesmyslné a účelové a otvírá vrata k diktatuře. Z toho, co říká pan Žantovský o uspořádání v USA, plyne vlastně jen to, že na federální úrovni se omezení funkčního období zákonodárců neprosadilo. A vysvětlení, jak konkrétně to vypadá v jednotlivých státech federace, nám zůstal dlužen.

Poslanci taky nejsou dobrý příklad „držitelů moci“ (to označení by spíš slušelo představitelům exekutivy). Jsou držitelé určité rozhodovací kompetence, o níž se dělí (u nás ji každý vlastní jednu dvousetinu) a musí se tedy domlouvat, komunikovat, diskutovat. Domluva je z podstatné části veřejná a kontrolovatelná. Příliv čerstvé krve sám o sobě není samospásné, nýbrž dvojsečné řešení, může znamenat jak příliv nových myšlenek, tak příliv nových blbů. Ten příliv je už nyní dostatečně zajištěn pravidelně opakovanými volbami a není třeba kvůli němu vymýšlet dodatečná opatření omezující voliče. Řeči o tom, že moc korumpuje, o výsadách a privilegiích, parlamentních podrazech atp. ukazují jasně na průsečík havlismu a babišismu. Totéž platí pro poukaz na politiky, kteří údajně v životě nepoznali nic jiného než parlamentní lavice. Příkladem totiž není jen Babišův otloukánek Bohuslav Sobotka, ale v podstatě i např. John Kennedy (abych jmenoval politika, kterého si osobně velmi vážím). Práce poslance je stejně zodpovědná jako práce dělníka nebo byrokrata, vyžaduje kvalifikaci a taky zkušenost. To, čemu pan Babiš s panem Žantovským říkají „privilegia a výsady“, nemají poslanci pro nic za nic, ale proto, aby měli volné ruce k plnění svých povinností vůči lidem, kteří jim dali důvěru. Jistě, někdo to dělá dobře a někdo lajdácky: to platí ovšem i o dělnících a byrokratech.

Podstatou toho, co dělají poslanci a senátoři v parlamentu, je práce. Nevidět to znamená pohrdat státním uspořádáním, které jsme si po zhroucení ruského bolševického impéria sami vybrali. I já jsem se kdysi ze svých chabých sil podílel na této volbě (a to i v době před listopadovým převratem). I proto mi jsou lidé, kteří už skoro pět let toto uspořádání z hlouposti nebo z darebáctví (často jde jedno s druhým ruku v ruce) bourají, tak trochu odporní.

Kombinace moci ekonomické, politické a mediální, kterou představuje pan Babiš, je podle pana Žantovského nepřípustná, byť i byla v rukou člověka se sebelepšími úmysly. Musím se přiznat, že já jsem k úmyslům pana Babiše velmi, velmi skeptický. To ovšem ani trochu neznamená, že bych si myslil, že „vše, co vyšlo z jeho úst, od ďábla jest“. Kdo a kde to tvrdí? Tohle strašidlo neobjektivního Babišova popírače si vymyslil pan Žantovský, aby se mu ve virtuální polemice s ním lépe obhajoval reálný Andrej Babiš.

Proto je třeba držet se kritiky jednotlivých konkrétních názorů. Požadavek na omezení funkčního období poslanců a senátorů znamená faktické omezení svobody voliče a kombinaci fiktivních výhod s faktickými nevýhodami. Opírá se o nedůvěru v bližní a o pohrdání parlamentní demokracií. A je to průhledně účelové: omezení moci parlamentu by otevřelo další prostor pro Andreje Babiše a samozřejmě taky pro lidi, kteří ho hájí. Přitom prostor pro Andreje Babiše se u nás plíživě a hrozivě zvětšuje už čtyři roky: jenže panu Žantovskému a dalším to nejspíš až tak nevadí.