Krev, pot a Stasi
FOTO: Reuters
Rituály provázející teroristické útoky začínají být nesnesitelné. Manažerům Eiffelovy věže a Braniborské brány pomalu docházejí nápady, jak nově nasvícením vyjádřit solidaritu. Internetových hashtagů jsme vystříleli plné zásobníky. Zdvořilost velí předstírat, že umělci, které jste už dávno nemohli vystát, pokud jste je vůbec znali, vás na posledním koncertě na paměť obětí mimořádně dojali. Politici jsou šokováni, odsuzují a vyjadřují odhodlání, že takhle už to nejde dál – ale nijak nenaznačují, proč by nemělo.
Všechno, co zatím víme o posledních dvou britských útocích, bohužel napovídá, že takhle to dál půjde. V lepším případě. Šok je bohužel ta nejméně případná emoce.
I ty lepší zprávy mají svůj rub. Všichni se chytáme stébel v proudu hrůzy. Jedno z nich mělo podobu odvážného policisty, který se na teroristy vrhl ozbrojen jen obuškem. O dvou jeho kolezích, kteří utekli, se tolik nemluvilo. Možnost ozbrojení všech policistů dále politici odmítají. Nejtlustší stéblo mělo podobu impresivně krátkého času, během kterého dokázali policisté útočníky zneškodnit – osm minut, jak asi všichni víte. To je o dost rychlejší než při útocích ve Francii, ale útočníka na Westminster Bridge v březnu dostala policie po 12 minutách a vrahy vojáka Leeho Rigbyho v roce 2013 po 11. Takže mírný pokrok, ale ne v oblasti, která by předtím byla krizová.
Ta selhání, nad kterými vstávají vlasy hrůzou, se odehrála ve fázích útokům předcházejících.
Podezřelé chování manchesterského útočníka Salmana Abediho nahlásili policii lidé z jeho mešity – zatím nevíme, proč se nic nestalo. Víme, že byl nedlouho před útokem v Libyi, kde dost možná prošel školením místní filiálky ISIS. Jeho rodinná historie přináší další komplikaci: jeho rodina dostala v Británii politický azyl kvůli občanské válce v Libyi, otec byl pronásledovaný Kaddáfího režimem. Právě ve jménu těchto lidí Británie spolu s dalšími v Libyi v roce 2011 intervenovala. Přinejmenším v případě mladého Abediho si tím loajalitu nezískala.
Jeden ze tří londýnských útočníků neuspěl v Británii se žádostí o azyl, ale oženil se v Irsku a díky tomu se do Británie dostal. Druhý, ačkoliv prožil většinu života v Maroku, se dostal do Itálie, protože měl italskou matku, a odtud do Británie. O zákonech, které by toto měly zkomplikovat, se nemluví.
Třetí pachatel byl tak notorický džihádista, že se ocitl dokonce i v dokumentárním filmu jménem „Džihádisté od vedle“. Nicméně poté získal práci v londýnském dopravním podniku. Sousedé vypověděli, že se nepokrytě snažil získávat místní teenagery pro džihád. Loni fyzicky napadl zaměstnance think-tanku Quilliam zabývajícího se terorismem, což bylo nahlášeno policii.
Bezpečnostní složky tedy mají dost co dohánět.
Jenže co od nich můžeme čekat? Uvědomujeme si, co vlastně chceme? Zkusme se na to podívat z druhé strany.
Britská rozvědka odhaduje, že v zemi je asi 23 000 džihádistů, z nichž asi 3000 představují „potenciálně bezprostřední hrozbu“. Na solidní nonstop sledovačku jednoho člověka je potřeba aspoň 20 lidí, raději víc. 20 x 3000 = 60 000. To jsou samozřejmě jen pěšáci, připočtěte velitele, analytiky a všechny ostatní, které úkol vyžaduje. Nemluvě o tom, že britská policie je pověřena i dalšími důležitými úkoly – vedle stíhání tradiční kriminality také sledováním toho, zda někdo neřekl něco ošklivého na internetu třeba o syrských uprchlících nebo o nějakém fotbalistovi, za což jsou dnes v Británii stíhány stovky lidí ročně.
Má Británie ten personál? Kde ho má vzít? Jak je zaplatit? A kde je hranice, kdy se země stává policejním státem? Je permanentní sledování 23 000 lidí ideálním cílovým stavem?
Patrně došlo k tomu, že bezpečnostní složky o některých útočnících sice věděly, ale chybně vyhodnotily, zda patří do „základní“ skupiny 23 000 lidí, anebo do „výběrových“ 3000. Když se to řekne takhle, zní to strašně snadně. Ale bude se to stávat dál. Mluvíme o rozvědné práci. Za vysoce odborně znějícími výrazy se často skrývají dvojznačné informace, pomluvy, drby. Podle různých anekdotických informací je dnes muslimská komunita v Británii slušně profízlovaná, abychom použili našeho nepěkného termínu – ale on je namístě, protože nám připomíná rizika s tím spojená. Je na profesionalitě rozvědčíků vyrýžovat z toho věrohodné informace. Ale žádný geniální software na to neexistuje. Někdy jim prostě někdo proklouzne a teprve zpětně se to jeví jasné jako facka.
Jenže ani chyba opačným směrem není bez nákladů. Khurama Butta – to je ten z dokumentu „Džihádisté od vedle“ – se samozřejmě nikdo dnes zastávat nebude. Ale co kdyby se jeho útokem na zaměstnance Quilliamu policie byla zabývala? Quilliam je think-tank založený bývalými islamisty, kteří dnes prosazují umírněný, „sekulární“ islám. Pro některé muslimy to žádný islám není a Quilliam jsou odpadlíci od víry. Když spoluzakladatel Quilliamu Maajid Nawaz kandidoval v minulých parlamentních volbách za liberální demokraty, dostával výhrůžky smrti. Nejen islamisté, ale i britští progresivisté nemají Quilliam rádi. Je takový div, pokud se policii nechtělo do vyšetřování, jímž by si koledovala o obvinění z islamofobie?
Ale to není jediný rub, s nímž musejí policisté kalkulovat.
V pondělí vydala manchesterská policie následující zprávu:
„Třiadvacetiletý muž, který byl zadržen v souvislosti s vyšetřováním manchesterského útoku, byl dnes propuštěn bez obvinění (…). Současná situace je taková, že v souvislosti s vyšetřováním bylo zadrženo 18 lidí, z nichž osm bylo propuštěno bez obvinění. Deset mužů zůstává ve vazbě.“
Chtěli byste být jedním z těch osmi? Myslíte, že to pro ně byl příjemný zážitek? Přijali to všichni s plným pochopením a dále budou plně podporovat práci bezpečnostních složek? I třeba ti, kterým policie při razii vyrazila domovní dveře, a nakonec pak v domě nikoho nezatkla?
Bohužel jsou západní země ve fázi, kdy je nic menšího než „soft“ policejní stát nezachrání. Obyvatelům nezbývá než si zvyknout, že na pokyn policie se odchází z ohrožených prostor s rukama nad hlavou (jako zločinci, ale je to přece pro jejich vlastní bezpečnost), doufat, že jejich Stasi, jež nesmí přiznat své jméno, funguje spolehlivě, a ač jsou většinou ateisté, modlit se, aby ten okamžik, kdy nějaký nový Anders Breivik postřílí ne 70 mladých sociálních demokratů, ale muslimů. Protože pak je žádné hashtagy nezachrání.
