Dcera sira Wintona: Má kniha vyvrací mýty o otci

„Kdyby Hitler v roce 1939 nevyhlásil válku, mohly se židovské děti po roce vrátit domů a celá otcova činnost by byla pouhou ztrátou času...Až okolnosti z toho všeho učinily výjimečný skutek,“ říká dcera sira Nicholase Wintona Barbara, která právě přijela do Prahy představit svou novou knihu Není-li to nemožné... V ní líčí strhující životní příběh svého otce.

V České republice právě vychází vaše nová kniha „Není-li to nemožné“. Můžete ji krátce představit?

Kniha je biografií mého otce Nicholase Wintona. Mám pocit, že mnoho lidí toho ví hodně o těch devíti měsících v roce 1939, během kterých zachraňoval židovské děti. Teď je mu však 105 let a o některých částech jeho života se ještě vůbec nemluvilo. Myslela jsem, že by mohlo být zajímavé jak pro mě, tak i pro jiné lidi dozvědět se o něm více.

Na začátku popisuji raná léta mého otce, rodinu, z níž pocházel. Čtenář se v knize dočte, jakým dalším fascinujícím činnostem se věnoval během války a těsně po ní. Také jeho pozdější život byl plný aktivit motivovaných stejnými instinkty jako jeho čin v roce 1939. Jen už nebyly tolik dramatické.

Co byly hlavní důvody, které vás vedly k sepsání jeho biografie?

Těch byla hned celá řada. Chtěla jsem představit celý jeho život, ne jen krátkou periodu před vypuknutím války. Lidé se ptají, proč se v roce 1939 zachoval tak, jak se zachoval, a já mám pocit, že zatím ještě nikdo nepřišel s pořádnou odpovědí. Říkala jsem si, že když se zaměřím na jeho předchozí život, na to, co formovalo jeho charakter, možná najdu odpovědi právě tam. A mám pocit, že jsem je tam našla. Když poznáte tuto kapitolu jeho života, dokážete nejen pochopit, z čeho pramenila jeho motivace, ale také díky čemu byl schopen dosáhnout takového výsledku.

Můžete uvést konkrétní příklad?

Nechci vám prozradit celou knihu, ale pár momentů zmíním. Jeho předci byli němečtí Židé, takže ve třicátých letech slyšel o mnoha svých příbuzných, kteří utíkali z hitlerovského Německa. Věděl, že jsou ve velkém riziku. Nebyla to pouze nepříjemná, nezáviděníhodná situace, bylo to pro ně skutečně nebezpečné. Když Němci anektovali Sudety a hrozili zabrat zbytek Československa, bylo mu jasné, že důsledky toho mohou být pro mnoho lidí velmi závažné, ne jen nepříjemné. To je jeden aspekt.

Také jako teenager chodil do školy, kde se učil sociální uvědomělosti. Věděl, že v jiných částech světa jsou lidé, kteří potřebují pomoci a podpořit, a on byl člověk, který byl připraven takovou pomoc poskytnout. Takže to jsou věci, které jsem objevila v jeho předchozím životě.

Takže rozhodnutí pomoci Židům nepřišlo z čista jasna, směřoval k tomu delší dobu?

Myslím, že to bylo náhlé rozhodnutí, když přijel do Prahy a viděl, co se tu odehrává. Zoufalá situace, ve které se ty rodiny nacházely, a nejistota, co se s nimi může stát. Myslím, že pochopil tuhle skutečnost a měl obrovský soucit s lidmi, kteří si tím procházeli. A když už se dostal do centra dění, cítil se zavázán udělat něco osobně, ne se pouze dívat a pak odjet domů. Právě tuto vlastnost si osvojil ve své předchozí výchově.

Vaše kniha prý vyvrací zavedené mýty o vašem otci. Které to jsou konkrétně?

Jeden z nich je ten, že můj otec nikdy nemluvil o tom, co v Praze dělal, a že to padesát let držel v tajnosti. To není pravda. Mluvil o tom, ale spíše s lidmi, se kterými chtěl diskutovat o historii. Měl to také napsáno ve sém životopise, takže o tom věděli všude, kde se ucházel o práci. Určitě to nijak neukrýval. Zmiňoval to i na své kandidátce do lokálních voleb v roce 1954. Takže vyvracím přesvědčení, že to držel v tajnosti kvůli své skromnosti nebo čemukoli jinému.

Můj otec není typ člověka, který by se stále vracel k minulosti. Vždy se soustředil na budoucnost a na nové výzvy, které na něj čekaly.

Mám pocit, že mnoho lidí se po konci války nechtělo ohlížet zpět. Ani můj otec není typ člověka, který by se stále vracel k minulosti. Vždy se soustředil na budoucnost a na nové výzvy, které na něj čekaly.

Ale tohle byla skutečně mimořádná událost

Ano. Ale on to tak dlouhou dobu skutečně nevnímal. V roce 1939 se s tolika dětmi osobně nesetkal. Pouze když dorazily do Londýna a on je pomáhal přiřazovat k jednotlivým rodinám. Viděl je v rychlém sledu za sebou. Takže s nimi neměl žádné citové spojení nebo dlouho trvající vztah. Bral to jako práci, službu. Během války se pak věnoval jiným aktivitám a hned po konci války měl jinou velmi pohlcující práci. Zpočátku to nepovažoval za nic významnějšího než své ostatní činnosti.

Začal si to uvědomovat až po roce 1988, kdy se jeho příběh dostal na veřejnost a tyto „děti“ ho začaly kontaktovat nebo navštěvovat. U mého otce dohledávaly chybějící díly své vlastní skládanky. A v té době pro něj začala být tato vzpomínka mnohem více emocionální a citlivá. Když si uvědomil, kolik to pro ty děti znamenalo. To byl pro něj opravdový zlom.

Neuvědomoval si to ani těsně po válce, když se svět dozvěděl o koncentračních táborech a holokaustu?

V roce 1946 pracoval v Mezinárodní organizaci pro uprchlíky, kde se tváří v tvář potýkal s tím, co se dělo v koncentračních táborech. Vedl v evidenci věci, které Židům ukradli nacisté. Viděl fotografie umělých zubů, brýlí, cenností, které dozorci lidem vzali těsně předtím, než je poslali do plynu. To byl podle mne jeho hlavní dojem z války. Ne děti, které řešil o šest let dříve a které ostatně na rozdíl od těchto lidí přežily.

O vašem otci se také nepřesně uvádí, že byl jediný, kdo se v Praze o záchranu židovských dětí zasadil. Kdo byli další lidé, kteří s vaším otcem spolupracovali? Proč se o nich nemluví víc?

Hlavním otcovým spolupracovníkem byl jiný Brit, Trevor Chadwick. Myslím, že umřel v roce 1979. A co vím, napsal toho o své činnosti velmi málo. Bylo to sice velmi zajímavé, ale ne moc detailní. Samozřejmě mu pomáhali další dobrovolníci, jak Češi, tak Britové.

Jiná otcova spolupracovnice, Doreen Warrinerová, zase pomáhala z Prahy dostat ohrožené dospělé. O své činnosti sepsala malou vzpomínkovou knihu „Zima v Praze“ a myslím, že ji britská vláda ocenila za její práci ještě během války. Zemřela však také již v sedmdesátých letech. Jak už jsem řekla, lidem nějakou dobu trvalo, než se chtěli začít válkou znovu zabývat. A když to přišlo, ani jeden z jeho pomocníků už nebyl na světě.

Myslíte, že právě proto vznikl mýtus o vašem otci jako ojedinělém hrdinovi?

Asi ano. Média ráda píší o těch, se kterými mohou mluvit, ne o těch, kdo už mezi námi nejsou. Takže se zaměřila na mého otce. I když ten se je snažil upozornit i na další spolupracovníky, je to však moc nezajímalo. Koneckonců, kdyby můj otec žil stejně dlouho jako například Chadwick, byl by v roce 1988 již po smrti a jeho příběh by se nikdy nestal tolik slavným.

Nebylo vám trochu líto takový mýtus o vašem otci vyvracet?

Ne, vůbec ne. Je velmi důležité, aby lidé porozuměli zaprvé tomu, že nemusíte být superhrdinou, abyste zásadně změnil životy druhých lidí. Zadruhé, že když najdete další lidi, kteří smýšlí stejně jako vy, vykonáte toho mnohem víc než sami za sebe.

Nemusíte být superhrdinou, abyste zásadně změnil životy druhých lidí...Čím obyčejněji můj otec působí, tím lépe. Ostatní se s ním aspoň mohou ztotožnit.

Pokud to pro lidi poslouží jako příklad a uvědomí si, že můžou sami něco udělat, je to mnohem lepší, než kdyby na to nahlíželi jen jako na úžasný příběh z historie. Můj otec měl bezpochyby nějaké výjimečné schopnosti a velký soucit, ale to má spoustu lidí. Nikdy neměl rád, když se mluvilo o historii jen tak pro nic za nic. Když už se o ní mluvilo, mělo to povzbudit současné lidi k nějaké činnosti. Takže čím obyčejněji můj otec bude působit, tím lépe. Ostatní se s ním aspoň mohou ztotožnit, a právě proto je důležité tenhle mýtus zbořit.

Na začátku knihy jste psala, že se život vašeho otce změnil po roce 1988. Jak?

Tehdy se o jeho činu poprvé dozvěděla veřejnost skrze pořad Takový je život odvysílaný BBC. Televize pro něj dokonce připravila překvapivé shledání s několika jeho „dětmi“ přímo během show. Od té doby ho začalo kontaktovat a navštěvovat stále více lidí, které jako děti zachránil. Snažili se dohledat část své historie. Můj otec byl posledním pojítkem mezi nimi a jejich zmizelými rodinami. Můj otec s matkou pak začali cestovat do České republiky, Izraele, některé „děti“ je také pozvali k sobě domů, například do Spojených států.

Příběh vašeho otce zveřejnila televize. Ocitl se tehdy najednou v zájmu médií?

Většinou jen v České republice. Ve Velké Británii se toho moc nedělo až do roku 2003, kdy můj otec získal titul sir. Až tehdy se média začala zajímat, kdo je ten muž, který byl povýšen do rytířského stavu.

Jak se to vlastně událo, že váš otec získal titul sir?

To je komplikované, sama přesně nevím, jak ten mechanismus funguje. Setkala jsem se ale s britským velvyslancem na Slovensku, který dříve působil jako poradce britského premiéra. Říkal mi, že jej jednou jeho kolega upozornil na Mináčův dokument, který líčí aktivity Nicholase Wintona. Po zhlédnutí si lidé z premiérovy kanceláře řekli, že s tím musí něco udělat. Že takového občana by měla Británie ocenit.  

Váš otec získal za život řadu ocenění. Kdy jste na něj byla nejvíce hrdá?

To je těžké říct, ale právě tento okamžik byl pro mě neuvěřitelný. Na ceremonii ke královně ho doprovázel náš strýc, bratr a já. Tehdy byli kromě mého otce oceněni další dva nebo tři lidé, za služby v novinářství a dalších záležitostech týkajících se byznysu. A pak ocenili mého otce za služby lidstvu. To je prostě ohromující, nemyslíte?

Máte na starosti udržování kontaktů s Wintonovými dětmi?

Ano. Stále hodně lidí píše, chtějí navazovat nebo udržovat kontakty. Takže trávím poměrně hodně času odpovídáním na e-maily, otázky a žádosti. Máme webovou stránku, kde si lidé mohou přečíst seznam zachráněných dětí. A ozývají se stále noví lidé. Za poslední měsíc, kdy v Praze získal nejvyšší ocenění, se nám ozvali další tři lidé, o kterých jsme předtím ani nevěděli.

Takže je to stále otevřená kapitola                             

Ano. A pořád je tam velký počet lidí, o kterých jsme nic neslyšeli.

Rozvinuly se některé kontakty v hlubší přátelství?

Ano, hned s několika lidmi. Otec se s některými doteď navštěvuje. Když jsem svou knihu nedávno prezentovala ve Spojených státech, bydlela jsem u jednoho z těchto „dětí“. Setkala jsem se tam poprvé i s další ženou, kterou můj otec zachránil. A bylo to velmi příjemné setkání. Jsou to obohacující vztahy.

Někteří ze zachráněných považují Wintona za svého náhradního otce. Jaký byl jako skutečný rodič?

Když jsem se narodila, byl můj otec už čtyřicátník. Vždycky měl spoustu zájmů a aktivit a o každodenní chod domácnosti se starala matka. On zasahoval, až když přituhovalo. Očekával od svých dětí, že se budou chovat spořádaně, slušně a přátelsky. Někdy pro nás s bratrem bylo těžké všechna jeho očekávání naplnit, nebo nám to tak aspoň připadalo. Když jsem byla o něco starší, někdy jsme se spolu přeli. Vždycky ale dbal na to, abychom spolu dokázali o problému diskutovat a nerozešli se ve zlém.

Můj otec miloval svou rodinu, svátky jsme slavili se širokým příbuzenstvem. Neměl nic raději než velká setkání s rodinou a přáteli.

Chtěla byste zmínit jiné úspěchy z otcova života, o kterých se tolik nemluví?

Vždycky se věnoval charitativní práci. Podařilo se mu získat velké množství peněz pro domovy seniorů. Na to je hrdý. Dva z těchto domovů jsou dokonce pojmenovány po něm. To je dlouhodobý úspěch, i když samozřejmě ne tak dramatický.

Kdyby Hitler v roce 1939 nevyhlásil válku, tyhle děti se mohly po roce vrátit domů a otcova činnost by působila jako ztráta času...Až okolnosti z toho všeho učinily výjimečný skutek.

Lidé by si měli uvědomit, že pokud chtějí učinit něco významného, nemusí hned jezdit do Sýrie nasazovat životy. Mohou pomoci v místní škole nebo domově důchodců. Tohle všechno je důležité. Nikdy nevíte, jaký dopad v budoucnu může mít vaše práce. On to taky nevěděl.

Koneckonců, kdyby Hitler v roce 1939 nevyhlásil válku, tyhle děti se mohly po roce vrátit domů a otcova činnost by působila jako ztráta času. Nikdo tehdy nevěděl, že všichni jejich příbuzní zahynou. I můj otec si myslel, že ty děti zachraňuje pouze před strádáním a nedostatkem vzdělání. Až okolnosti z toho všeho učinily výjimečný skutek.

Myslíte, že vaše kniha nějak změní pohled lidí na vašeho otce?

Nevím. Ale jak už jsem řekla, nechci, aby lidé nahlíželi na jeho příběh jen jako na kapitolu z historie. Dám vám jeden příklad. Před nějakou dobou proběhla rekonstrukce cesty Wintonova vlaku. Muž, který akci organizoval, mi vyprávěl o své dceři, která byla těžce nemocná. Vyléčil ji doktor, jeden z Wintonových dětí. Je to, jako kdybyste někomu zachránili život, a jeho potomek zas zachrání někoho z vaší rodiny. Není to úžasné? Prostě nikdy nevíte, co jednou přijde.